E.T.Martin

Čtvrtý Romerův film o zombiech zachycuje dobu, kdy uprostřed světa kráčejících mrtvých zůstává relativně dobře zachovaný ostrov civilizace se všemi neduhy, které taková uzavřená enkláva může mít. Lidé si už na zombie zvykli, stejně tak se aklimatizovali nemrtví, kteří začínají vystrkovat růžky. A jak už to v takových filmech chodí, přibývá jich a přibývá. Romero se svými nemrtvými soucítí a je vidět, že je má rád. To prozrazuje už úvodní scéna. Jak už to u něj bývá, s novým filmem máme opět zcela nový pohled: Jak se asi cítí ti, kteří i po smrti musí chodit poháněni pouze chutí na lidské maso? Potěšilo mne i to, že se tenhle film dostal i na plátna českých kin, nejen na DVD.

Po filmařské stránce to bezesporu není žádná perla, ale pro George Romera mám prostě slabost. On je zakladatelem moderního filmového zombie žánru, umí udělat skvěle tísnivou atmosféru, navíc v každém ze svých zombie kousků umí přidat navíc novou myšlenkovou rovinu. Živí mrtví jsou tak pokaždé jinou metaforou našeho vlastního chování. A že někteří lidé jsou ještě horší než samotné zombie, to už prostě k Romerovým filmům patří.

Jeden z nejlepších Romerových kousků. Každý z jeho zombie filmů je tak trochu kritickým obrazem své doby, podle toho, jak se mění naše společnost, proměňuje se i poselství Romerových filmů. A jako vždy: tím nejhorším prvkem nejsou zombie, ale sami lidé.

To je zvláštní. Když jsem to viděl poprvé v kině, ta hrůza mě úplně pohltila. Napodruhé na dvd už to tak silný zážitek nebyl, takže z původních pěti hvězdiček musím snížit na čtyři. Přesto bych řekl: pro fanoušky hororů povinná klasika.

Vzpomínám si, jak mi v dětství převyprávěla celý děj filmu sestřenice, která takzvaného "Ducha lesa" viděla někde na videu. Bylo to při cestě lesem a už u toho vyprávění jsem měl nahnáno. Když jsem poté někdy ve 14 letech měl možnost film vidět, zůstal jsem v pokoji sám, protože všichni ostatní se běželi v hrůze schovat do ložnice. Vydržel jsem o dvacet minut déle než oni. Když jsem viděl film celý, byl to pro mne jeden z nejlepších hororových zážitků v životě. Sam Raimi dokáže minimalistickými prostředky navodit pocit strachu. Chvíle, kdy divák pozoruje, jak dosud neznámé zlo poprvé přichází k lesní chatě, je skvěle děsivá. Pokud má horor za úkol diváka pořádně vyděsit a udržet v napětí z toho, co se v příští chvíli stane, tak u mne to Evil Dead splnil stoprocentně.

Danny Bolye se rozhodl natočit tradičně střižené sci-fi s netradičním příběhem. Od začátku sází na silnou vizuální stránku, která se mu moc povedla. Příběh se rozjíždí poměrně zajímavě, důležitou roli hrají vztahy mezi jednotlivými postavami, ale jakmile se z filmu stane pseudohororová vyvražďovačka, jde to všechno do sra... První půlka za čtyři hvězdičky, druhá ze jednu, dohromady průměrné tři.

Vorlíčkovo mistrovské dílo, plod geniální spolupráce s Milošem Macourkem. Autoři od začátku sází jednu skvěle vypointovanou scénu za druhou, přičemž hlášky z filmu by se daly tesat zlatým písmem do sloupů Karlova mostu. K tomu jim všemu pomáhá propracovaná šaráda s vyměňováním mozků a tím také identit hlavních postav. Možnosti, které jim takovýto zdroj komických situací skýtá, vytěžují autoři do úplného maxima. Dovolil bych si říct, že film patří jak k zlatému fondu české, ale i světové komedie, a klidně by se mohl o čelní příčky dělit s díly Billyho Wildera. Vorlíček o filmu říká, že se s Macourkem snažili, aby ani jediná postava, ani jediná situace nebyly ve filmu navíc. Osobně si myslím, že se jim to podařilo na výbornou.

Tahle partička vesmírných lůzrů mě chytla za srdce. Dlouho jsem znal jen původní anglické znění, ale česká verze je taky super.

Vetřelec je pro mne fascinující film, jedno z přelomových děl sci-fi žánru, a také snímek zlomový v tom, jak dokázal pomocí kulis a triků vytvořit zcela uvěřitelný svět - novou realitu (viz scéna zkoumání mimozemské vesmírné lodi). Vždycky mě zajímalo, jaké to mohlo být, kdybych Vetřelce viděl při jeho premiéře v roce 1979. Tedy zcela nepřipravený na to, co mě čeká a co se bude dít. V takovém případě by to byl asi jeden z nejlepších hororů, co jsem kdy viděl. Scott totiž ve Vetřelci dává všem filmařům geniální lekci, jak perfektně budovat atmosféru. Tajemství odhaluje postupně, až do konce má vždy schovanou nějakou kartu, kterou dokáže diváka překvapit. Mění se i hybatel strachu a napětí: hrůza se pokaždé zaměřuje na jinou část lidské mysli. Dominuje však strach z neznámého, klaustrofobie z nekonečně prázdného vesmíru plného cizoty. Tu pak personifikuje samotný Vetřelec, esence všeho cizího. Že se film podařil, potvrzuje i existence tří dalších dílů, z nichž každý zpracovává vetřelcovské téma z jiného úhlu, žádný ale už tak mnohostranně jako Scottův Alien.

Ghost In The Shell překračuje hranice, jimiž se běžně vymezují animované filmy. Vizuálně úchvatný snímek je meditativní scifi rozmýšlející se nad možnostmi lidské evoluce. Myšlenky svatého Pavla se zde potkávají s Darwinovou teorií, heretickými myšlenkami Timothy Learyho a literárním vizionářstvím Williama Gibsona. Přes tyto všechny filozofické aspekty je ale Ghost In The Shell stále divácky uchvacujícím dílem. Napínavé akční pasáže se střídají se snovými a meditativními, je zde zajímavý příběh a skutečně vynikající hudba. A navíc: i když film funguje jako celek, má i řadu nezapomenutelných scén, které z paměti jen tak nevymažete.