Ligter

Jak se vypsat z převládajícího pocitu diváckého nadšení aniž by moje vyjádření nad Temným rytířem nebylo jen plné monotónních superlativ? / Temný rytíř je důkazem, že i v tak triviálním tématu jako je souboj dobra a zla, může být novátorství. Nolan převypravuje remake - ale nafukuje ho, a namísto Burtonovy ódy na jednoznačnost (a z dvacetiletého odstupu i na lehčí komornost) mu dává rozměr ságy s širokými epickými prvky: 1) Jokerovo šílenství, jehož prostřednictvím produkuje své rafinované zlo je veskrze zveličeným odrazem celého podsvětí v Gothamu. Batman nemá a neměl lepšího protivníka. Joker by bez něj nemohl existovat, je vyjádřením rovnováhy síly. Celý film je souboj s mnoha obšírnými kličkami, že si ho dovolím srovnat s Hvězdnými válkami. Vzájemné soupeření Jokera a Batmana zase nabízí podobnost s Nelítostným soubojem, 2) Harvey Dent se z prostředníka boje proti podsvětí stává kontroverzní osobnost. To přidalo narativní lince o jednu slepou uličku navíc - ovšem neméně důležitou. 3) Nolan neukončuje hru. Naštěstí - a doufám v další pevnou strukturu blockbusteru, aniž by působilo pokračování přílišným odbočováním a zdáním nastavované kaše. Trochu totiž podezřívám Nolana z obsese v podobě vytváření epizod. / K atmosféričnosti Zimmerovy hudby a k hereckým výkonům, v čele s obhroublou infantilností perfektního Heatha Ledgera se snad ani nemá smysl dále vyjadřovat. Slast.

Bessonův Leon je vlastně syntézou a vyjádřeným překrýváním povahových rysů dvou diametrálně odlišných osobností, které jedna druhé vnucují svoji psychologii. Jako Mathildina touha po revanši zřetelně zasahuje a ovlivňuje Leonův život, Leon porušuje svou zásadovitost a nepřístupnost. Je to paradoxní a neobvyklá kriminálka – důstojník Stansfield je ztělesněním amorálnosti vyvolávající odpor, Leon je zabiják a přesto se nejvíce přičiní, a pomíjím všechny jeho zločiny, které jsou vedlejší vůči jeho poslednímu a nejdůležitějšímu, o spravedlnost. Mathildina naivita a křehkost působí jako vyvažování tvrdého světa policistů a zločinců. Je prostředníkem mezi Leonem a Stansfieldem, prostředníkem mezi, v relativním slova smyslu, dobrem a zlem. Aura její naivity ale padá – Leon je pro ní vzor.

De Palma se s ničím nepáře. Ponechává romantiku a nabízí relativně naturalistický pohled vývoje drogového lorda. Tony Montana se ale liší od známých mafiánů jako je Vito Corleone nebo John Rooney v Road to Perdition - jako asociální vězeň a neumětel v kontrastu vůči určité grácii a zvláštnímu fluidu zmíněných bossů. Ani není obyčejný hrdina. Ztotožnění s ním je menší než nulové a nerespektuje vůbec nikoho. Příznačné je pro něj jediné - peníze a absolutní moc - pro které si jde přeze všechno. Scarface je zkrátka ontogeneze amorality. Působí jako stále se uzavírající kruh, neodbytně směřující k zaškrcení Montanova kokainového království.

První myšlenky po shlédnutí posledního dílu Pacifiku byly spíš o lehkém překvapení nad konceptem celé minisérie. Očekával jsem naturalismus zarývající se až pod kůži, drastické a nemilosrdné bitvy. Celkově ale Pacific tvoří z velké míry psychologická složka, respektive klade důraz na postupnou deziluzi či zoufalost vojáků. (ač snad jakékoliv bojová scéna je řemeslně výborná) / Pochopitelně se nabízí srovnání s Bratrstvem neohrožených, k čemuž tvrdím, že Bratrstvo v tomto ''souboji'' vítězí - zejména v rozmanitosti a celkově kompaktnějším dojmem. Výhody má ovšem Bratrstvo, kde sledujeme celou skupinu (čímž vchází do ''hotového''), kdežto v Pacificu šlo o syntézu tří rozdílných osudů. Pacifik tím představuje tři různé narativní linie, které jsou zajímavé a jedinečné samy o sobě, ale spojené působí trochu nesouvisle. / Celá série začíná sympaticky, krátce se zmiňuje o Pearl Harboru a divák je chvíli nato vržen do pralesů Guadalcanalu. Přes frenetickou střelbu Johna Basilonea, Peleliu, Okinawu až po návrat domů ale série postrádá opravdu nezapomenutelné momenty (jen vzpomínám na scénu koncentračního tábora z Bratrstva). Vrcholem budiž snad jen již zmiňovaná Basiloneova ''Medal of Honor'' akce a jeho Iwo Jimská anabáze. / Celkově Pacifik nezachovává podobnou emocionální stopu jako Bratrstvo, čímž je zřejmé, že Pacifiku srovnání ubližuje. (nebýt Bratrstva stojí si to mnohem výše). Tímhle pohledem se na to dívám, a osobně si myslím, že Pacific bude ještě doceněn. Až poté, co leckdo vychladne. / A propos. Merriell ''SNAFU'' Shelton překonává všechny svým zvláštním, podmanivým tónem v hlase.

Téma politického ovzduší a hrůznost 50. let se díky Uchu neopakovatelně zapsalo do historie československého filmu. Několik metrů čtverečních nasáklých nervozitou, hádkami, vztekem a přemítáním nad nejasnou budoucností se snoubí s místy až paranoidním strachem a zdatně napomáhá tísnivé atmosféře prostupující neosvětlenými místnostmi s permanentně pozornými Uchy. Trezorový film ''plným právem'', exaktně a přesvědčivě zobrazující strach z nejtěžších let totality. Znepokojující závěr jen dává tušit, že někdo další je na řadě.