Beniamino Gigli

Beniamino Gigli byl považován za nástupce Enrica Carusa, což ho docela štvalo. Říkal, že on není „Caruso Secondo“, ale „Gigli Primo“. Jeho kariéra ale dosáhla vrcholu právě po Carusově smrti. Pavarotti kdysi řekl, že Gigli měl hlas květiny.

Narodil se v Recanati do chudé rodiny ševce. Od mládí vykazoval hlubokou lásku k opeře, což se rodičům moc nelíbilo. Gigli přesto vystudoval zpěv a v Parmě roku 1914 zvítězil v mezinárodní pěvecké soutěži. 15. 10. 1914 absoloval Gigli svůj operní debut jako Enzo v „La Gioccondě“. Jeho kariéra tak začala.

Hvězda jeho slávy stále stoupala a šel od úspěchu k úspěchu a z divadla do divadla. 26. 11. 1920 debutoval Gigli v NY v Metropolitní opeře. MET Gigli opustil v roce 1932 po vyhroceném sporu, kdy mu údajně snížili plat. Po opuštění MET se Gigli vrátil do Itálie, kde koncertoval.

Po nástupu fašistů k moci se stal oblíbeným zpěvákem Benita Mussoliniho. V roce 1937 nazpíval fašistickou hymnu. Po skončení války se vrátil na scény a koncertní podia. Jeho hlas vyzrál a úspěchy byly ještě větší než v letech minulých. V roce 1955, před odchodem do důchodu, uskutečnil poslední rozlučkové turné, kdy koncertoval po celém světě. Náročný program tohoto turné mu podlomil zdraví. Gigli zemřel 30. listopadu 1957 na následky zápalu plic.

Lyrické zabarvení Gigliho hlasu mu nebránilo zpívat ty nejtěžší italské party jako je Otello, Manrico nebo Radames. I tyto role jsou vysoce hodnocené a nahrávky ceněné. Ke konci kariéry hrál v mnoha filmech.

jiri "trilobit4" Zednik