Paul Bernard

Francouzský herec Paul Bernard natočil 35 filmů, a přestože dnes patří do kategorie spíše zapomenutých umělců, v meziválečném a poválečném období hrál převážně hlavní role. Narodil se v městečku Villeneuve-sur-Lot v jižní Francii a pocházel z rodiny drobného obchodníka Jeana Bernarda. Po maturitě odešel do Paříže a krátce pracoval jako úředník na ministerstvu financí. Zároveň byl ale vášnivým návštěvníkem divadel, nakonec se sám rozhodl pro herectví a v letech 1916-1917 studoval na pařížské konzervatoři. Mezitím získal angažmá v Théâtre de l'Odéon, v němž setrval i po absolvování konzervatoře.

Diváky i odborníky zaujal například titulní rolí v Rostandově hře Orlík, ke zviditelnění mu pomohlo i účinkování po boku slavné Sarah Bernhardt a během dvacátých let dostával v různých pařížských divadlech příležitosti v postavách prvních milovníků, podnikl také úspěšné turné po jižní Americe. Tehdy si poprvé vyzkoušel i práci před filmovou kamerou a v němé éře hrál ve dvou filmech. Žádaným filmovým hercem se ale stal až po příchodu zvukového filmu počátkem třicátých let a tehdy naopak omezil své aktivity na divadelních jevištích.

Po boku významného divadelního herce Harryho Baura a rumunské hvězdy Alice Cocéa hrál v melodramatu DELIKÁTNÍ SUKNIČKÁŘ (Le greluchon délicat, 1934), velkou příležitost mu poskytl i režisér Jacques Feyder ve slavném filmu PENZIÓN MIMÓZA (Pension Mimosas, 1935). Poté byl partnerem slavné Marcelle Chantal v melodramatu GONDOLA ROZKOŠE A SNŮ (La gondole aux chimères, 1936). Vedle rolí v průměrné dobové produkci jej ke spolupráci zvali i další významní režiséři jako Sacha Guitry nebo Christian-Jaque.

Zatímco v meziválečném období hrál Paul Bernard pohledné, ale charakterově nevýrazné postavy mladých milovníků, později dostal zajímavější příležitosti například jako intrikán Philippe de Gonzague v adaptaci slavného románu HRBÁČ (Le bossu, 1944) nebo přelétavý milenec Jean ve filmu DÁMY Z BOULOŇSKÉHO LESÍKA (Les dames du Bois de Boulogne, 1945). Zmínku si zaslouží i role švýcarského lékaře doktora Tillera v jednom z prvních ohlasů k tématice protifašistického odboje (VEČER ČEKEJTE PŘÍTELE – Un ami viendra ce soir, 1946).

I v poválečné kinematografii byl pověřován velkými hereckými úkoly v různých žánrech, a i když jeho filmy měly tehdy solidní divácký ohlas, dnes patří spíše k těm zapomenutým (POPRAVIŠTĚ MŮŽE POČKAT – L'échafaud peut entendre, 1948; BÍLÉ KAMAŠE – Pattes blanches, 1949; PŘEDEHRA KE SLÁVĚ – Prélude à la gloire, 1950). Naopak v titulech nadčasových a dodnes známých se objevil ve vedlejších rolích, hrál například novináře Couturiera (KRYSY –Les maudits, 1947) nebo hraběte de Boismussy (DRAHOUŠEK KAROLÍNA – Caroline chérie, 1951).

V padesátých letech se znovu více věnoval divadlu, vystupoval například v Théâtre de l'Atelier nebo v Théâtre Antoine. Ve filmu se objevil naposledy v manželské dvojici s Françoise Christophe jako britský koloniální úředník Sir Wilburne v dramatu ULICE MALOVANÝCH ÚST (La rue des bouches peintes, 1955). Poslední roky života jej trápila rakovina, přímo z divadelní zkoušky v Théâtre de l'Oeuvre byl odvezen do nemocnice, zemřel v Paříži 4. května 1958 v nedožitých šedesáti letech.

Pavel "argenson" Vlach