Simona Monyová

Úspěšná brněnská spisovatelka se narodila jako první dítě Gustava a Jitky Urbánkových. V jejím občanském průkazu bychom mohli najít příjmení Urbánková, Strejčková a Ingrová, ale ne Monyová. Její spisovatelský pseudonym vznikl díky přezdívce Mony, kterou ji dal její hudebně nadaný dědeček. Již na základní škole se projevil její talent, zúčastnila se literárních soutěží, psala básně a texty k písním. Přesto šla studovat střední textilní průmyslovou školu v Jihlavě, po jejím vystudovaní nastoupila jako vychovatelka na učilišti a později působila jako kulturní referentka. Časem si i rozšířila vzdělaní o vysokoškolské studium pedagogiky se zaměřením na psychologii.

Její knižní prvotina Levým dovnitř, pravým ven nikdy nevyšla. První vydanou knihu Osud mě má rád napsala v roce 1996. Následující rok již byla spisovatelkou na volné noze a externě působící redaktorkou několika časopisů. Aby nemusela řešit spory s nakladateli, založila s budoucím manželem Borisem Ingrem vlastní nakladatelství Belami. Svatbu s původně sportovním redaktorem Borisem Ingrem měla 25. ledna 2003.

Stala se velmi úspěšnou spisovatelkou. Napsala 29 knih. Pro její oblibu a pracovitost se ji přezdívalo Wievegh v sukních. Vážila si svých čtenářek a čtenářů. Pořádala s nimi setkání na půdě brněnské Mahenovy knihovny.

Dne 3. srpna 2011 její životní příběh ve věku 44 let skončil. Její manžel ji zavraždil během hádky šesti bodnými ranami nožem v jejich rodinném domě Brně-Obřanech. Důvodem vraždy byly dlouhotrvající partnerské spory. Bylo jí 44 let. Po Simoně Monyové zůstali tři synové Michal (1988), Dominik (1993) a Šimon (2004).

Podle románů Simony Monyové vznikly tři televizní filmy TCHYNĚ A UZENÝ (2011) režisérky Lenky Wimmerové,ROZNESE TĚ NA KOPYTECH (2013) režisérky Olgy Dabrowské a  SEBEMILENEC (2013) režiséra Filipa Renče. Autorka se dožila jen prvního z nich.

Jiří "Ampi" Amler