Filmový režisér, malíř, fotograf, sběratel rostlin a pronikavý vnímatel krásy Franco Piavoli je bezesporu jedním z nejpozoruhodnějších (a dlužno podotknout, že také nejméně proslulých) autorů, s nimiž se lze v soudobé italské kinematografii setkat. Tento vzrůstem sice nevelký, leč svými filmy dalece vyčnívající tvůrce se narodil roku 1933 v Pozzolengu, malebné vnitrozemské vesničce v lombardské provincii Brescia, sotva několik kilometrů od břehů Gardského jezera. Ve zdejší kopcovité, rázem takřka arkadské krajině prožil většinu svého života. Vystudoval práva, ale této vážené profesi se věnoval jen velmi krátce. Řadu let vyučoval na střední škole a ve volném čase kultivoval svou váseň pro fotografii, hudbu, poezii, malířství, ale i etologii a botaniku (se svou – dnes bohužel již zesnulou – družkou Nerií po léta vytvářel rozsáhlý herbář italské květeny).
K záměru natáčet filmy jej přimělo setkání s tvorbou Jorise Ivense, D. W. Griffitha a mistrovskými díly ruské kinematografie. Natáčet začal na malou 8mm kameru, aniž by kdy získal formální filmové vzdělání, což dodává jeho filmům jisté stylistické uvolněnosti. Svůj první krátkometrážní film, němou hříčku Ambulatorio, dokončil roku 1952. Znatelnější úspěch však zaznamenal až se snímkem Stagioni (1961), zachycujícím proměny přírody v koloběhu ročních dob. Následovaly snímky Domenica sera (1962), Emigranti (1963) a Evasi (1964), do jednoho oceněné na festivalu krátkých filmů v Montecatini a nesoucí prvky typické i pro jeho pozdější, zralou tvorbu, jako je bukolická tematika a nebývalá vnímavost pro bohatství přítomnosti. První celovečerní a patrně i nejslavnější film, epikúrejskou ódu na přírodu Il Pianetta Azzurro (1981), uvedl roku 1982 na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Nezvykle pojatý snímek zazářil v tehdejší nevýrazné domácí produkci jako bolid na noční obloze a okamžitě si získal obdiv a uznání bezpočtu významných režisérů, mimo jiné i jinak hyperkritického Andreje Tarkovského, který jej velebil jako „báseň, cestu, koncert přírody". Na festivalu navázal Piavoli rovněž blízké, podnes trvající přátelství s významným dědicem neorealistické tradice Ermannem Olmim (Strom na dřeváky, Místo). Během osmdesátých let spolupracoval s televizní stanicí RAI na krátkém dokumentárním filmu o řece Mincio a na divadle režíroval několik oper – jmenovitě Pucciniho Suor Angelica, Verdiho Sílu osudu a Belliniho Normu. K filmu se (chtělo by se říct symbolicky) navrátil až celovečerním snímkem Nostos: Il ritorno (1989), osobitým převyprávěním mýtu o Odysseově bludné pouti, které se dočkalo uvedení na několika mezinárodních filmových přehlídkách. Po sedmileté pauze na sebe opětovně upozornil snímkem Voci nel tempo (1996), křehkou filmovou poémou, v níž čtvero fází lidského života (dětství, dospívání, dospělost a stáří) nahlíží v běhu jednotlivých ročních dob a po další několikaleté odmlce celovečerním filmem Al primo soffio di vento (2002), evokativním vylíčením jednoho parného srpnového dne na lombardském venkově. Mezi Piavoliho poslední díla se řadí snímek Affettuosa presenza (2004) o životě a verších mantovského básníka Umberta Bellintaniho a spolupráce s již zmíněným Ermannem Olmim na dokumentárním filmu Terra Madre (2009), pojednávajícím o hnutí „pomalého jídla" (slow food), pro nějž natočil více jak dvacetiminutovou závěrečnou poetickou část L'orto di Flora.
Věren svému rodnému kraji přebývá podnes ve starém rodinném sídle v samém srdci Pozzolenga. To je ze všech stran obklopeno ovocnými sady a rozsáhlou zahradou s desítkami stromů, křovin a květin, vlastnoručně vypěstovaných ze semen, která si společně s manželkou přivezl z dalekých cest, případně nasbíral při procházkách kolem řeky Mincio. Pravidelně přednáší na několika italských univerzitách a čas od času se jako host objevuje na významných evropských festivalech. Jeho životu a tvorbě již bylo věnováno několik (žel výhradně v italštině psaných) monografií, jakož i celovečerních dokumentárních filmů. Z těch zmiňme především pozoruhodný snímek Habitat [Piavoli] (2013), jenž tvůrcovu osobnost portrétuje nepřímo, skrze prostředí a objekty, které jej v každodenním životě obklopují.
Piavoliho tichotvorné snímky neoslňují složitými zápletkami ani velkými dramatickými gesty; upírají pohled na všednodennost, nacházejí zázračné v tom zdánlivě nejobyčejnějším, ať už jsou to kupící se oblaka, větrem rozvířené listí nebo stínohra na stěně opuštěného pokoje. Jejich tempo je pomalé, nespěchavé, poklidné – jako plynutí řeky, jež je příznačně jejich „osovým" obrazem. Typické je pro ně minimum mluveného slova a výrazná obraznost, prozrazující Piavoliho malířský um; vrstevnatý zvukový doprovod, v němž převládají najmě rozmanité přírodní hlasy (ptačí zpěv, ševelení listí, zurkot tekoucí vody, stridulace cikád); a v neposlední řadě nenásilný důraz na přirozenost (obsazování neherců, natáčení za dostupného světla...). Jejich výsostným tématem je vztah člověka a přírody-kosmu, reflexe lidské existence v koloběhu ročních dob. Protagonisty Piavoliho filmů nejsou pouze lidé, nýbrž stejně tak voda, obloha, země, rostliny a zvířata – ti všichni zde vystupují bok po boku s lidskými postavami. Tento mimořádný cit pro přírodu, ba láska ke všemu živému – ke všemu, co plyne – přibližuje Piavoliho tvorbu snímkům filmového transcendentalisty Terrence Malicka či japonské režisérky Naomi Kawase. Takřka všechny Piavoliho filmy jsou inspirovány režisérovou rodnou krajinou, jejími obyvateli, faunou, flórou a podnebím. Realizovány jsou povětšinou jen s malým, v podstatě rodinným štábem, častokrát po dobu několika let.
Luděk "Lavran" Čertík
