Františka - Frances Bečáková - Ježková

Někdy v osmdesátých letech minulého století se v Babicích u Rybků sešla pozoruhodná společnost. Dva synové Františka (Franka) Rybky totiž přijeli do rodné obce jejich otce. Chtěli poznat rodinu jejich tatínka. Tatínek nebyl jen tak někdo, byl nejbližším přítelem Bohuslava Martinů, světového hudebního skladatele. Sám byl také výraznou hudební osobností v USA. Do Babic se tenkráte sjela širší rodina pocházející z Kudlovic, Babic a Halenkovic, potomci naší společné prababičky Josefy Chalupové rozené Marholtové. Jenže bratři Rybkové mluvili anglicky, a tetičky a strýcové z uvedených rodin pouze po slovácky, a to se ještě občas pohádali o pravidla pravopisu, protože v Halenkovicích se říká chodíjú, v Kudlovicích chodíja a v nedalekém Jalubí chodíjou. Angličtina byla ale vyřešena bez problému. Přijela totiž Frances Ježková, manželka Jaroslava Ježka, a překládala. Byla to milá, vtipná a vzdělaná dáma. Měl jsem tenkráte možnost si s ní povyprávět. Pozoruhodný život. Až po letech jsem začal pátrat, kde se tam vzala, a doplnil její vyprávění dalšími nevšedními informacemi.

Francis Ježková se narodila v roce 1900 jako Františka Bačáková na samotách pod Buchlovem zvaných Chabaně. Doposud jsem nezjistil, kdo vlastně byli její rodiče. Jako maličké dítě si ji ale osvojila rodina Churých z Tupes, nicméně vždycky vzpomínala, že je zpod hradu Buchlova a často se i později do rodných míst vracela. Když dospěla, bylo jí šestnáct let, nasedla na loď a vydala se do neznáma. Do USA. Tam se setkala se svou nevlastní sestrou Ludmilou, rozenou Churou. V její rodině jistý čas i žila. Ale i zde se projevila její typická vlastnost: urputnost, pracovitost a touha po samostatnosti. Jakmile si osvojila řeč, začala pracovat jako au-pair a vedla čilý společenský život. Protože měla nadání i na zpěv, stala se členkou Zpěvokolu a zpívala i v kostelním sboru v Brooklynu. V New Yorku se poprvé setkala s Jaroslavem Ježkem. „Slečno, já miluju dívky z Moravy, tak si vás asi namluvím,“ říkával Ježek s humorem. Ale stalo se. Frances byla o šest let starší než Ježek, ale od počátku ho milovala a později se její láska změnila v lásku téměř mateřskou. Ježek se stal pak smyslem jejího celého života. Ráda s ním vysedávala, poslouchala jeho povídání a neustále ho v těžké situaci v Americe povzbuzovala, dodávala mu naději a optimismus. V USA se ale také setkávala s dalším rodákem, Rudolfem Firkušným z Napajedel, našim strýcem F. Rybkou, a po smrti Jaroslava Ježka měla krátkodobý více než přátelský vztah s Bohuslavem Martinů. Ten jí věnoval jednu ze svých skladeb a vážil si jí natolik, že je dokladováno více jak sto dopisů, které jí posílal. V Poličce, rodném městě Martinů, byly pak vystaveny dopisy skladatele jeho velké lásce Frances Ježkové. Dle jejího přání mohly být zveřejněny až dvacet let po její smrti.

Jan Werich pak vzpomínal, že bez Frances by pobyt v USA nepřežili. Vždy dokázala najít něco na zub a vařila s neobyčejnou vynalézavostí. S Ježkem se nastěhovala do společného bytu, aby ušetřili. Pravidelně v neděli po obědě poslouchali z rádia hudbu, kterou měli rádi. Mozarta a české skladatele. Jaroslav Ježek se však v Americe trápil. Doma měl maminku, kterou velmi miloval, a posílal jí dopisy zkropené slzami: „Jsme v New Yorku. Všichni jsou zdrávi a celkem jim nic nechybí. Jen mně všechno, ale to nic. Mně se stýská.“ Nebýt Frances, bylo by to pro Ježka mnohem těžší, protože byl odloučen i od Wericha a Voskovce, to mu také nepřidalo. Přes všechnu péči se jeho zdravotní stav i kvůli osamění zhoršoval. V létě roku 1941 začali snoubenci plánovat svatbu. Svatební obřad se konal v prosinci 1941. V nemocnici. 1. ledna následujícího roku Jaroslav Ježek umírá. Těžká rána pro Frances. Více než čtyřicet let se pak věnovala hudebnímu odkazu Jaroslava Ježka. A ne vždy to bylo jednoduché.

Po druhé světové válce přijela Francis do Československa. Přivezla Jarouškův popel a uložila jej na Olšanech. Později poslala do Prahy příbuzné paní Vávrové i kufr s pozůstalostí po Ježkovi. Některé drobnosti, Ježkovy brýle, loknu z jeho vlasů měli příbuzní vysypat do Vltavy. Z neznámých důvodů zasáhla StB a obřad se nekonal. Paní Vávrová odvezla kufr i s Ježkovou bustou domů na jižní Moravu. (Až po letech byl obsah kufru umístěn v Muzeu Jaroslava Ježka v Praze.) Zpátky do USA Frances přivezla z rodné země tři gramofonové desky s Ježkovými skladbami, které ocenil zejména Benny Goodman.

V roce 1968 se Frances plná naděje vrátila domů. Ne už do Tupes, ale začala žít v Praze. Ale pravidelně dojížděla na Moravu, zejména pak do kraje pod Buchlovem, místa jejího dětství. Buchlov a jeho okolí byl stále její domov. Měl jsem to štěstí se setkat s touto noblesní a milou dámou, která znala velký svět význačných lidí, ale zůstávala velmi skromnou ženou, i když prožila mimořádný život. Stále byla tím děvčetem z Chabaní. O tom svědčí spousta zážitků. Kdysi navštívila představení Nebe na zemi, které se hrálo v Divadle pod Palmovkou. Nechtěla, aby se o tom moc vědělo. Ale ono to nezůstalo utajeno. Při závěrečné děkovačce jí herci nedali pokoje, doslova ji vytáhli na jeviště, dostala velkou kytici. Ale nejvíce ji potěšilo, že Jarouškovy skladby jsou stále svěží a živé a že je lidé mají rádi.

Chodila často k Werichům, a pravidelně denně na Olšany k Jarouškovu hrobu.

V jejím bytě byla dvě oddělená místa. Fotografie a gramofon s deskami a vzpomínkami na J. Ježka a na druhé straně busta B. Martinů, magnetofon s jeho skladbami a zmíněné dopisy, často doplněné kresbami a notovými záznamy od Bohuslava Martinů. „Od Bohouška,“ jak poznamenávala.

V závěru života měla Frances existenční problémy. Byla nemocná a nikoho neměla. Vzdálení příbuzní i Jan Werich se snažili pomoci. Napsali i tehdejšímu ministrovi kultury Klusákovi, že vědí, že stát ji podporuje, ale zda by nebylo možné Frances lépe zaopatřit. Ministerstvo pomoc přislíbilo, ale slib nesplnilo. Frances Ježková zemřela 15. srpna 1986 v Praze.

Poznámka redakce: Jungovský psycholog by jistě řekl, že Frances Ježková byla pro Jaroslava Ježka a Bohuslava Martinů podobným múzickým archetypem jako byla Alma, rozená Schindlerová (1879–1964), pro své muže: skladatele Alexandra von Zemlinského a Gustava Mahlera, spisovatele Franze Werfela, malíře Oskara Kokoschku a Gustava Klimta (mimochodem ten první měl kořeny na Slovensku, zatímco všichni další v Čechách) a architekta Waltera Gropia. Osobní lékař a přítel Jana Wericha Jaroslav Hovorka ve své knize Balada z domu V +W a v televizním pořadu Klaunova antická tragédie zmínil, že ke dvěma velkým mužům života FJ se ve stáří přidal ještě třetí: Jan Werich, který se do ní beznadějně zamiloval (pro což by svědčilo to, že po ní své další velké lásce, vnučce Zdeňce, říkal zásadně jen Fančo) a po smrti své ženy se s ní chtěl oženit, a to, že jeho láska nebyla opětována, uspíšilo jeho smrt. I to s sebou někdy přináší moc múz…