Camillo Pilotto

Italský herec Camillo Pilotto patřil k významným osobnostem divadla první poloviny dvacátého století, na svém kontě má ale i desítky velkých rolí ve filmu. Pocházel z umělecké rodiny, jeho otec Libero Pilotto (1854-1900) byl předním divadelním hercem a také autorem desítek komedií, herectví se věnovala i matka Antonietta Moro. Camillo Pilotto se narodil v Římě a na jeviště vstoupil již jako třináctiletý v roce 1903. Vystřídal řadu prestižních divadelních společností, začínal u slavného Ermeta Novelliho. Zprvu hrál především italský repertoár, osobně si oblíbil hry soudobého italského dramatika Luigiho Pirandella.

Před kameru přivedl Camilla Pilotta poprvé režisér Augusto Genina, který s ním natočil němý film TEN, KTERÝ PŘEŽIL (Il sopravvissuto, 1916). Poté Pilotto hrál v několika dalších snímcích němé éry, skutečnou slávu mu ale přinesl až zvukový film. Jen ve třicátých letech natočil kolem třiceti filmů, objevil se hned v prvním italském zvukovém filmu PÍSEŇ LÁSKY (La canzone dell′amore, 1930) režiséra Gennara Righelliho. Následovala řada prací s nejvýznamnějšími režiséry té doby, v Blasettiho detektivce PŘÍPAD HALLER (Il caso Haller, 1933) hrál šéfa gangsterů po boku tehdejší největší hvězdy Isy Mirandy.

I když se Pilotto objevoval v dramatických i komediálních rolích éry tzv. bílých telefonů, řadu příležitostí dostal i v historických kostýmech. Velkou roli vévody vévody Alessandra ztvárnil v Brignonově historickém příběhu LORENZINO DE MEDICI (1935), titulní roli italského kardinála a misionáře Guglielma Massaia hrál ve filmu ABUNA MESSIAS (1939), který byl oceněn na festivalu v Benátkách. S většími rolemi se utkal i v diskutabilních propagandistických filmech ZRADA V DŽIBUTI (Il grande appello, 1936) a PÁD KARTÁGA (Scipione l′africano, 1937). Často se objevoval i v dalších životopisných titulech (TŘI LÁSKY VERDIHO – Giuseppe Verdi, 1938) nebo adaptacích osvědčených literárních předloh (ÚTĚK Z ANDĚLSKÉHO HRADU - L′oltre amore, 1940), oba filmy opět v režii Carmine Gallona.

Kromě filmu se nadále věnoval divadlu, ale zatímco ve třicátých letech to byl spíše lidovější repertoár, po druhé světové válce se soustředil na ztvárnění stěžejních postav ze Shakespearova díla (Richard III., Večer tříkrálový, Veselé paničky windsorské, Bouře), věnoval se ale i klasice ruské (Zločin a trest) nebo francouzské (Don Juan). Stejně jako většina italských herců se mezitím nevyhnul ani práci pro dabing. Díky větší intenzitě jevištních aktivit můžeme v Pilottově práci po válce zaznamenat rapidní úbytek filmových rolí, připomeňme ale divácky velmi úspěšný historický velkofilm z francouzsko-italské koprodukce POSLEDNÍ DNY POMPEJÍ (Gli ultimi giorni di Pompei, 1950), zmínku si zaslouží i historické drama ČERNÁ PÉRA (Penne nere, 1952), kde stál po boku Marcella Mastroianniho a Mariny Vlady.

Poslední filmové role – tentokrát již značně menšího rozsahu – odehrál Camillo Pilotto v padesátých letech opět vesměs v historických kostýmech, ať už se jednalo o ambiciózní umělecké projekty nebo průměrné pirátské příběhy. Naposledy se objevil v životopisném příběhu MARCO POLO (1962), svou divadelní dráhu krátce předtím zakončil s Millerovými Čarodějkami ze Salemu. Nelze opomenout ani jeho příležitostnou práci pro televizi.

Camilo Pilotto zemřel v Římě 27. května 1963 ve věku 73 let.

Pavel "argenson" Vlach