Ludmila Tchérina

Tanečnice ruského původu Ludmila Tcherina byla významnou osobností poválečné éry francouzského baletu, stopu po sobě ale zanechala i ve světě filmu. Pocházela z ruské aristokratické rodiny, jejím otcem byl ruský generál Avenir Čemerzin (respektive Tchemerzine), matka byla francouzského původu. Po bolševické revoluci se rodiče usadili ve Francii a Ludmila, vlastním jménem Monika Čemerzinová, se narodila v Paříži.

Již ve třech letech se začala věnovat tanci, později prošla odbornou průpravou, po německé okupaci Paříže uprchla s rodiči do jižní Francie a v šestnácti letech začala profesionálně tančit v souboru Ballets Russes de Monte Carlo. Tamní ředitel Serge Lifar jí tehdy vybral umělecký pseudonym Ludmila Tcherina. V roce 1942 zazářila v Romeovi a Julii a jako osmnáctiletá se stala nejmladší primabarelínou v historii francouzského baletu. Po válce byla sólistkou souboru Ballet de Champs Elysées, pohostinsky absolvovala také četná vystoupení na dalších pařížských scénách. Jejím partnerem na jevišti i v soukromí se stal neméně proslulý tanečník Edmond Audran (1917-1951), který se v roce 1948 stal jejím manželem (zahynul o tři roky později při autonehodě).

Popularitu a krásnou tvář Ludmily Tcheriny nemohl pochopitelně bez povšimnutí nechat ani film. V poměrně velké roli tanečnice Kariny debutovala na stříbrném plátně v dramatickém příběhu z prostředí baletu DUCH (Un revenant, 1946). Později se objevila v britském muzikálu ČERVENÉ STŘEVÍČKY (The Red Shoes, 1948), v Británii pak hrála ještě ve filmové adaptaci operety HOFFMANNOVY POVÍDKY (The Tales of Hoffmann, 1951), zmínku si zaslouží i titulní role v Decoinově dramatu CLARA DE MONTARGIS (1951). Kvůli natáčení v Británii se učila anglicky a do počátku 50. let spadá také její krátký románek s americkým hercem Robertem Taylorem.

I když doménou jejích aktivit zůstával balet, nadále o sobě dávala vědět i ve filmu a v menších rolích se objevila v několika výpravných historických velkofilmech (SPARTAKUS – Spartaco, 1952; ATTILA, KRÁL HUNŮ – Attila, il flagello di Dio, 1954), další hlavní rolí jí přinesl koprodukční francouzsko-italský špionážní film DCERA MATY HARI (La figlia di Mata Hari, 1954). Mezitím se podruhé provdala a v roce 1953 se jejím manželem stal bohatý průmyslník Raymond Roi. Ten ji také přemluvil, aby se více než filmu věnovala znovu tanci. Jako první umělkyně ze Západu vystupovala Ludmila Tcherina v roce 1960 ve Velkém divadle v Moskvě, znovu ale točila i filmy (LUNA DE MIEL, 1959), z plánů na hlavní roli Evity Perónové v chystaném filmu z hollywoodské produkce však sešlo.

V šedesátých letech Ludmila Tcherina omezovala vlastní aktivity na jevišti, s elánem se ale začala věnovat choreografii a pedagogické činnosti. Příležitostně se objevovala také v televizi a několik velkých rolí odehrála v adaptacích klasických předloh (ANNA KARENINA, 1975). Své všestranné umělecké nadání uplatnila také v malířství, prosadila se i jako sochařka. Její skulptura Srdce Evropy zdobí dnes vestibul budovy Evropského parlamentu. V roce 1980 byla dekorována nejvyšším francouzským státním vyznamenáním, Řádem Čestné legie.

Poslední léta života byla Ludmila Tcherina vážně nemocná a žila v soukromí svého luxusního domu v Paříži. Zemřela 21. března 2004 ve věku 79 let.

Pavel "argenson" Vlach