Německá režisérka Ulrike Ottinger bývá nazývána ikonou queer kinematografie a její filmy jsou považovány za "ženskou odpověď" na slavná díla filmařů tzv. Nového německého filmu (Fassbinder, Wenders, Herzog).
Ottingerová pochází z umělecké rodiny (otec byl malíř Ulrich Ottinger), sama studovala v Mnichově malířství a posléze v Paříži techniku leptu u Johnyho Friedelaendera. Scénáře psala od roku 1966, svůj první krátký film natočila v roce 1973. Od té doby se věnovala jak natáčení filmů, tak účinkování v nich, jejich produkci a kameramanské práci.
Umění Ulrike Ottinger stálo dlouho zcela mimo komerční kinematografii ba i mimo hlavní kinematografii artovou. Pro redukci kauzality, kritičnost k současné společnosti, ale i pro popření kánonů „dobře natočeného filmu" měly Ottingerové filmy v sedmdesátých letech nejblíže ke kinematografii Andyho Warhola a k punkovému hnutí s tou výhradou, že Ottinger vždy kladla maximální důraz na vizuální složku filmu. Tehdejší motivace svého umění popsala Ottinger v komentáři ke svému filmu DIE BETÖRUNG DER BLAUEN MATROSEN (Mámení modrých námořníků) z roku 1975 takto: „...chceme popsat beztrestnost reality a poeticky předvést jiné formy života, vymýšlet si nové světy, nové lidi, nová stvoření, jak nás zrovna napadnou. Vyžaduje to identifikaci publika s našimi záměry a také jeho vlastní morální úsudek pro situace, které jsou mimo dobro a zlo coby pevný bod při naší cestě do psychologické země nikoho."
K takto deklarovanému filmovému surrealismu přistupuje i Ottingerové feminismus a zájem o gay- a zejména lesbickou subkulturu. Hrdinkami Ottingerové filmů jsou vždy ženy, často zpodobňované kultovními herečkami a režisérkami (Tabea Blumenschein, Magdalena Montezuma). Ve filmu FREAK ORLANDO na motivy románu Virginie Woolfové se k těmto připojila slavná francouzská herečka a režisérka Delphine Seyrig, známá z filmů Alaina Resnaise, Francoise Truffauta nebo Louise Buñuela. Delphine Seyrig hrála hlavní role ve všech Ottingerových hraných filmech až do své smrti v roce 1990.
V 80.letech se začal být styl Ottingerové filmových experimentů více narativní a tím si získával i širší publikum. Mezi tato díla patří jmenovaný Freak Orlando anebo film DORIAN GRAY V ZRCADLE BULVÁRNÍHO TISKU. Vrcholem Ottingerové tvorby 80. let je sága MONGOLSKÁ JOHANKA Z ARKU, odehrávající se z půlky v lokacích mongolské stepi. Je třeba zdůraznit, že v Ottingerových filmech se zcela svobodně prostupuje napříč historickými obdobími i jazyky, takže se nezřídka stává, že je film natočený v realitě všedního dne se středověkými kostýmy a herci hovoří třemi a více světovými jazyky, bez režisérčiny potřeby tyto excesy jakkoliv komentovat.
Po filmu o lesbické mongolské princezně se Ottingerová obrátila zejména k dokumentům. Výjimkou je adaptace klasiků sovětské literární grotesky Ilfa a Petrova 12 židlí, kterou Ottinger natočila v roce 2004 v Oděse za účasti mnoha herců ze "stáje" jiné světově proslulé ženy-režisérky, Kiry Muratovové. Ottingerové filmový styl se v posledních dvou jmenovaných dílech výrazně zklidňuje a přibližuje standardní kinematografii. V postprodukci je již od roku 2011 film BLUTGRÄFIN o hraběnce Báthoryové s další hvězdou feministickho filmu, Tildou Swinton v hlavní roli.
Vojtěch "garmon" Dlask
