Ginette Leclerc

Francouzská herečka Ginette Leclerc se narodila jako Genevieve Menut Lucia a pocházela z Paříže. Její otec byl skromný hodinář, Ginette však toužila po jiném, lepším životě. Se svou nepoddajnou povahou utekla v sedmnácti letech z domova a provdala se za tanečníka Luciena Leclerca, který byl o šestnáct let starší. Také Ginette se pokoušela prosadit v tanci, ale nedařilo se jí, navíc stále trpěla odporem své rodiny. Na živobytí si začala vydělávat pózováním pro fotografy.

Půvabné dívky se smyslným úsměvem a vášnivýma očima si nedlouho poté povšiml slavný Jacques Prévert, díky němuž se Ginette dostala k práci ve filmu. Po dvou zcela bezejmenných epizodkách v roce 1932 dostala první skutečnou hereckou příležitost v komedii PAŽITKA (Ciboulette, 1933) režiséra Claude Autant-Lary, který se tehdy vrátil z Hollywoodu. V té době tedy pro Ginette Leclerc začala herecká kariéra, která trvala přes půl století a během níž herečka vytvořila bezmála sto filmových rolí. Ve třicátých letech hrála v několika filmech ročně, střídala bezejmenné epizody se středně velkými rolemi, stejně tak se objevovala ve filmech běžné komerční produkce i v kvalitních nadčasových počinech.

Leclerc spolupracovala s režiséry slavných jmen i s dnes již zcela zapomenutými tvůrci, častěji to byli například René Pujol, Christian-Jaque nebo Jack Forrester. Režisér Marc Allégret obsadil Ginette Leclerc do komedie HOTEL TOUHY SRDCE (L'hotel du libre échange, 1934) podle oblíbené divadelní předlohy Georgese Feydeau. Výraznou hereckou kreaci předvedla herečka jako manželka hlavního hrdiny v dramatu MUŽ ODNIKUD (L'homme de nulle part, 1936) režiséra Pierra Chenala. Zajímavou příležitost, opět v postavě manželky hlavního hrdiny, dostala ve venkovském dramatu PEKAŘOVA ŽENA (Le femme du boulanger, 1938) významného režiséra Marcela Pagnola. Zajímavé je, že v tomto filmu Ginette prakticky nepromluvila, protože scénář původně pro tuto roli počítal s americkou herečkou. Z této doby pochází také poměrně zdařilý film VĚZENÍ BEZ MŘÍŽÍ (Prisons sans barreaux, 1938). V roce 1939 se Ginette Leclerc rozvedla se svým prvním manželem, jeho jméno si ale již ponechala. Krátce nato se jejím druhým manželem stal herec Lucien Gallas (1904-1967), s nímž pak hrála například ve filmu LE VAL D'ENFER (1942).

Z řady dalších rolí stojí za zmínku kreace Denise, milenky hlavního hrdiny, v dodnes vysoce ceněném dramatu HAVRAN (Le corbeau, 1943). Vzhledem k omezené produkci filmů v době okupace se výrazně snížil i počet rolí Ginette Leclerc, přesto v letech 1940-1943 natočila dvanáct filmů, vesměs s velkými rolemi a hereckými partnery jako byli Pierre Fresnay, Tino Rossi nebo Jean Tissier. V době války se ale Ginette Leclerc zapletla s německými okupanty, s nimiž pěstovala přátelské styky a díky tomu také častěji než jiné herečky točila pro německou společnost Continental Film. Po osvobození byla proto odsouzena k devíti měsícům vězení za kolaboraci, následoval roční zákaz práce u filmu.

Poválečné osudy podobně postižených hereček měly vesměs stejný scénář, prakticky žádné z nich se nepodařilo obnovit předválečnou slávu, což se týká i Ginette Leclerc. Již v roce 1946 se sice vrátila k filmování a natočila dalších čtyřicet filmů, význam jejích rolí a později i četnost natáčení se ale výrazně zmenšily. Dvě velké role na ni čekaly ve filmech L'AUBERGE DU PÉCHÉ (1949) a UN HOMME MARCHE DANS LA VILLE (1949). Obecně v těchto letech proslula Ginette Leclerc postavami často lehkých žen, případně obětí vrahů, stala se tedy „nejznámější prostitutkou“ a „nejčastěji zavražděnou herečkou“ ve francouzském filmu.

Ze zajímavějších příležitostí padesátých let můžeme připomenout její výstup v povídkovem filmu Maxe Ophülse RADOVÁNKY (Les plaisirs, 1952), který byl nominován na Oscara. Jako elegantní vdova po zavražděném gangsterovi hrála s Jeanem Gabinem v kriminálním dramatu BENZÍN A OLEJ (Gas-oil, 1955). V následujících dekádách let šedesátých a sedmdesátých natočila již jen několik filmů, vidět ji bylo možno například ve filmu Marcela Camuse ZPĚV SVĚTA (Le chant du monde, 1965). Jako Madame Max se pak objevila ve filmu ŽIVOTNÍ ŠANCE (La belle affaire, 1973), který je známý i u nás. Svou poslední filmovou roli odehrála Ginette Leclerc v pětašedesáti letech v titulu BARIKÁDA NA ÚSVITU (La barricade du point du jour, 1977).

Do počátku osmdesátých let pak Ginette Leclerc hrála ještě v televizi, načež odešla na odpočinek. Působila také v divadle, ale ve srovnání s prací pro film mají její jevištní aktivity mizivý význam. Uplatnila se v moderních hrách francouzských autorů Marcela Acharda nebo Jean-Paula Sartre. V roce 1963 vydala autobiografickou knihu vzpomínek s názvem Ma vie privée. V polovině osmdesátých let byla následkem úrazu ve svém domě odkázána na dlouhodobou a náročnou rehabilitaci. Zemřela následkem nádorového onemocnění 2. ledna 1992 ve věku nedožitých osmdesáti let.

Pavel "argenson" Vlach