Josef Sudek

Josef Sudek, fotograf světového významu, se narodil 17. března 1896 ve středočeském Kolíně. Už jeho otec Václav se věnoval dekorativnímu malířství a snad možná po něm zdědil mladý Josef cit pro estetično. Základního vzdělání se mu dostalo v Nových Dvorech. Tamní rozlehlá polabská krajina, bohatá na rovné horizonty, v níž Josef Sudek vyrůstal, silně ovlivnila jeho pozdější vnímání krajiny a celkovou tvorbu. V letech 1908 – 1910 se učil v kutnohorské řemeslnické škole knihařem. Řemeslo se mu zalíbilo, a tak se ve svých čtrnácti letech zapsal do tříletého učení k pražskému knihaři Františku Jermannovi. Právě zde se poprvé chopil fotografického aparátu. Po vyučení nastoupil jako knihař v Nymburku. Na sklonku roku 1913 narukoval Josef Sudek na vojnu, konkrétně k žatecké posádce. Zde se fotografování stává jeho velkým koníčkem.

Zanedlouho se svět ocitnul v pekle první světové války. Ušetřen nebyl ani Josef Sudek. Účastnil se těžkých bojů na italské frontě, v nichž byl také vážně raněn. Byl převezen do týlového lazaretu ve Štýrském Hradci, kde mu byla amputována pravá paže. Během světové války vytvořil obsáhlou sérii fotografií z vojenského života. Bohužel, většina z nich se nedochovala. Poté, co se Josef Sudek vrátil z válečného pekla zpět do vlasti, měl - na rozdíl od statisíců jiných - to štěstí, že byl umístěn do karlínské Invalidovny. Ta se mu stala domovem na bezmála pět let. Právě z tohoto období (1922 – 1927) pochází jedna z jeho nejproslulejších sérií příznačně nazvaná Z Invalidovny.

Josef Sudek nemohl vzhledem ke svému postižení dále vykonávat řemeslo, jemuž se před válkou vyučil. Rozhodl se tedy, že svůj život zasvětí fotografii. Již během pobytu na invalidovně usiloval o svou rekvalifikaci. První fotografické ocenění na sebe nenechalo dlouho čekat. Od Českého klubu fotografů-amatérů obdržel ocenění za panoramatické snímky Polabí. V téže době se seznámil s fotografem Jaromírem Funkem, který byl rodákem ze stejného kraje. Roku 1922 nastoupil na smíchovskou Státní grafickou školu, kde studoval fotografii u profesora Karla Nováka.

Po získání potřebného výučního listu založil s Jaromírem Funkem Českou fotografickou společnost. Ve stejné době dostal jedinečnou příležitost fotografovat interiér svatovítské katedrály, kde tehdy probíhala poslední dostavba. Série magických snímků s náladovou světelnou atmosférou byla nazvána Svatý Vít. Josef Sudek začal být ve svém oboru stále známější osobností, začal fotografovat pro různé časopisy – ať už portréty, zátiší nebo reklamní fotografie ve funkcionalistickém duchu.

Samostatnou kapitolou je vztah Josefa Sudka k Praze. Říká se, že nikdo nedokázal vnímat její krásu tak komplexně a citlivě zároveň. Svou melancholickou optikou citlivě vnímal rozličné obrazy pražských nálad, mnohdy až impresionistického rázu. Velice zvláštní atmosférou se vyznačují jeho potemnělé snímky pražských dvorců a zákoutí, zasněžených vltavských ostrovů či magický a velmi sugestivní obraz soumraku nad Karlovým mostem. Mimořádný cit měl též pro všední poetiku života velkoměsta a jeho obyvatel.

V období Protektorátu Josef Sudek takřka nevycházel ze svého ateliéru na malostranském Újezdě. Byl to přízemní altán uprostřed dvora sevřeného ze všech stran vysokými činžáky. Po dobu válečných let Josef Sudek fotografoval výhradně uvnitř tohoto altánu. Vznikla cenná zátiší sestavená z obyčejných předmětů nacházejících se po poličkách nebo jen ledabyle spočívajících na stole. Mimořádná je pak série zvaná Okno mého ateliéru.

Josef Sudek měl v mnoho přátel v uměleckých kruzích. Kromě přátelství s Jaromírem Funkem, spolupracoval často také s kubistickým malířem Emilem Fillou či Františkem Tichým. Lásku k Praze horoucně sdílel s básníkem Jaroslavem Seifertem, jehož poezie skvěle doplňuje Sudkovy fotografie. Byl též významným mecenášem umění, zejména rád podporoval mladé začínající umělce. V posledních letech svého života pořizoval nové zvětšeniny ze starých negativů.

Zemřel roku 1976 v Praze. Stal se legendou nejen české, ale i světové fotografie. Jeho jedinečný smysl pro zádumčivou poetiku obyčejných věcí a obyčejných míst je dodnes předmětem více či méně úspěšného napodobování. Svého času byl pokládán ze velmi svéráznou pražskou figurku, která každým dnem procházela ulicemi v černém rubáši a s mohutným aparátem na zádech.

ČSFD.cz