Jurij Iljenko

Režisér, kameraman a herec Jurij Iljenko byl jedním ze zakladatelů a nejznámější kameraman hnutí poetického filmu Ukrajiny (někdy nazývaného rovněž Ukrajinský filmový magický realismus). Iljenko se narodil v Čerkasích. Během německo-sovětské války (1941) se ocitl se svou matkou a dvěma bratry v srdci Sibiře, kde mu zemřel mladší bratr. Po válce přibyl do rodiny ještě jeden jeho sourozenec a tři mladí Iljenkové (starší Vadim a mladší Mychajlo) pak spojili všichni svůj život s kinematografií. Návrat na zničenou Ukrajinu v roce 1944 byl pro Iljenka jen krátkodobý. V Čerkasích bylo málo dětí a učitelů na otevření druhého stupně, a tak se musel podruhé učit v prvním, navíc v ruském jazyce. V roce 1946 byl otec Iljenko, stavební inženýr demobilizovaný z fronty, naverbován do zdraví škodlivé výrobny skleněné vlny v Moskvě, kde ale mohl přeci jen poskytnout svým dětem lepší vzdělání. Rodina žila v chatrči na území závodu Isoplit. Matka onemocněla tuberkulózou. Jurij vystudoval školu na dělnickém předměstí Moskvy a vstoupil do prestižního Všeruského děržavného institutu kinematografie (VDIK), kde studoval i jeho starší bratr Vadim.

V roce 1960 natočil jako kameraman svůj absolventský projekt Leťte, holubi (první celovečerní film v historii ústavu) a za svou práci obdržel ocenění na světových filmových festivalech v Praze a Locarnu. V roce 1963 dostal pozvání od studia pojmenovaného po klasikovi ukrajinského filmu Alexandru Dovženkovi natočit zde film Stíny zapomenutých předků v režii Sergeje Paradžanova. Film spojující předlohu klasika ukrajinské literatury M. Kocjubynského s pohádkovo-magickým myšlením a výrazně poetizujícím obrazem navazujícím na to nejlepší ze sovětského filmu se stal legendou a byl rovněž v nezávislé anketě zvolen nejlepším ukrajinským filmem všech dob. Film se pak stal laureátem více než sta mezinárodních filmových festivalů a také byl aktem ukrajinské národní myšlenky, kterou SSSR a Rusové obecně staletí potlačovali. Iljenko při natáčení mj. potkal křehkou herečku Larisu Kadočnikovu, která se stala jeho první ženou, a zároveň múzou – až do poloviny 70. let se objevovala v hlavních rolích všech jeho autorských projektů.

Režisérský debut Jurije Iljenka Pramen pro žíznivé (1965) podle scénáře ukrajinského básníka Ivana Drače byl pro své zobrazení úpadku tradiční vesnické komunity zakázán dekretem Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny na 22 let.

Další Iljenkův film Věčer nakanuně Ivana Kupala podle fantastické novely Nikolaje Vasilijeviče Gogola Večery na samotě poblíž Ďikanky, barvitý portrét lidového svátku a zároveň alegorie Ukrajiny, země svázané s venkovským živlem a jeho mýty a pověrami, byl rozhodnutím ministra kultury SSSR Romanova stažen z plátna a zakázán 18 let. Když v roce 1967 ředitelství filmového festivalu v Benátkách osobně pozvalo Jurije Iljenka s filmem na festival s garancí hlavní ceny Zlatý lev svatého Marka, ministr kultury SSSR Romanov jeho zástupcům, že takový film vůbec neexistuje. S neuvěřitelným úsilím se režisérovi podařilo poslat film na vznikající mezinárodní filmový festival do Prahy, ale v den zahájení festivalu vjely do Prahy sovětské tanky, aby potlačily „pražské jaro“.

V roce 1971 byl na XXIV. sjezdu Komunistické strany Ukrajiny zakázán i další, třetí Iljenkův film Bílý pták s černým znamením jako „nejškodlivější film, jaký byl kdy natočen na Ukrajině, zvláště škodlivý pro mladé lidi“. Ve filmu se na pozadí nádherné přírody ukrajinsko-rumunsko-moldavského rozmezí ukazují bratrovražedné boje provázející zvraty režimů v první polovině 20. století. Bílý pták s černým znamením nakonec doputoval Mezinárodní filmový festival v Moskvě, kde triumfálně vyhrál Grand Prix. Zůstává jednou z nejlepších Iljenkových prací, podařilo se mu zde naplnit film jak životnými postavami, tak překrásnými obrazy, a přitom všem nepustit ze zřetele jasný etický apel díla.

Kvůli půtkám s cenzurou pak odešel Iljenko na dva roky do Jugoslávie, kde natočil film Žít navzdory (1972). Název vychází z černohorského pozdravu, kdy odpověď na: „Jak se máš?“ zní: „Navzdory všemu žiju.“ Film vyhrál Stříbrnou arénu na festivalu v Pule a cenu za nejlepší mužskou roli. Na Ukrajině se nesměl promítat. Dvakrát, s odstupem tří let, dostává tehdy režisér pozvánky a smlouvy z Hollywoodu. Sám Iljenko k tomu řekl: „O první smlouvě jsem se dozvěděl z Hlasu Ameriky, kde jsem slyšel doslovně následující: ‚KGB oznámila, že nikde nemohli najít Iljenka, aby mu předali nabídku z Hollywoodu, protože neustále natáčí filmy někde v horách.‘ Smál jsem se nahlas. Druhou smlouvu mi ukázal černohorský producent Cedo Vulević v přístavu Bar a odvezl mě na trajekt směřující do italského přístavu Bari. Dal mi dvě stě dolarů a řekl: „Je to dohodnuto s kapitánem, objednej si každých 15 minut jeden calvados a za tři hodiny dorazíš do Itálie. Vystoupil jsem. Až pojedu do Hollywoodu, pojedou tam také moji dva bratři – Vadim a Mychajlo.“

Dalším Iljenkovým projektem, posledním s jeho první ženou Larisou Kadočnikovou, je Měčtať i žiť (1974) s námětem ze současnosti. Film byl zastaven 42krát ve výrobě v různých fázích: během režijního vývoje, v přípravném období, během natáčení (18krát), v období střihu a samozřejmě během procesu předání řídícím orgánům. A bylo potřeba projít 12 instancemi – od odborové rady až po ÚV KSSS. Pro režiséra skončila epopej trvalých zákazů prvním infarktem, který dostal přímo v Dovženkově studiu. V dalších letech byly téměř všechny Iljenkovy projekty ve fázi scénáře zakázány. Mezi nimi byla trilogie o Kyjevské Rusi – Princ Igor, Vladimír Jasné slunéčko, Jaroslav I. Moudrý; dva scénáře podle Tarase Ševčenka, Velký sklep a Varnak; zakázána byla první verze filmu o hejtmanu Mazepovi, zakázán byl dokonce i scénář dětského filmu anebo plánovaná komedie o likvidaci Záporožské Siče bandity. Jeden z vrcholných Iljenkových filmů, filmová adaptace fantastické prózy ukrajinské Boženy Němcové, Lesji Ukrajinky, Lesní píseň. Mavka (1981), příběh ne nepodobný Kvapilově a Dvořákově Rusalce, s Iljenkovou druhou manželkou a múzou jeho dalších filmů, sošnou Ljudmilou Jefimenko v hlavní roli, byl puštěn do výroby se zpožděním řady let. Jurij Iljenko napsal celkem 42 scénářů, ale jen sedm z nich mu bylo umožněno zfilmovat.

Po uvolnění poměrů v roce 1990 založil Iljenko nezávislé filmové studio Fest-Zemlja, v němž natočil historicky první film na Ukrajině, který nebyl financován státem. Film je založen na povídkách jeho spolupracovníka a přítele Sergeje Paradžanova. Labutí jezero – Zóna (1990) byl oceněn v Cannes cenami mezinárodní federace filmového tisku FIPRESCI a cenou nezávislého mladého filmového kritika Escor. Film nikdy nebyl uveden v ukrajinské distribuci. Později jej koupila ruská televizní společnost ORT i s výhradními právy na jeho promítání a navždy ho odložila stranou. Po tomto filmu zůstal Iljenko deset let nezaměstnaný. Během této doby napsal scénář o druhém příchodu Krista Agn a první učebnici filmové režie na Ukrajině „Paradigma Kina“. Uspořádal tři výstavy svých malířských a grafických prací, a nakonec natočil svůj vysněný projekt Modlitba za hejtmana Mazepu (2002), ke kterému se vracel asi třetinu svého života. Promítání filmu v Rusku zakázal ministr kultury Ruské federace Mychajlo Švidkoj. Na Ukrajině byl film také odstraněn z kin, byl zakázán i v televizi a nebyl zveřejněn ani na DVD. Do zahraničí se neprodal, i když se objevilo mnoho nabídek pokrývajících cenu filmu desetinásobně. Iljenko poté učinil prohlášení pro tisk: „Odcházím z kinematografie, protože nechci mít nic společného s touto gangsterskou vládou.“

Do své smrti v roce 2010 se pak Iljenko angažoval již jen jako stále radikálnější nacionalistický politik s konspiračními a antisemitskými tendencemi. Bohužel to v našich krajích není tak úplně výjimečný osud prokletých tvůrců s obrovským nadáním.

Vojtěch "garmon" Dlask