Václav Kopecký

Život tohoto komunistického stalinistického politika je typickým příkladem generace, která do veřejného života vstupovala bezprostředně po první světové válce, během prvních týdnů, měsíců a let první Československé republiky. Radikalizace veřejných poměrů a iluze o světové komunistické revoluci šířené leninským sovětovým Ruskem ho přivedly mezi zakládající členy KSČ. Záhy se doživotně zařadil mezi ty, pro které moskevské direktivy znamenaly víc než vlastní rozum a československý státní a národní zájem.

To se poprvé projevilo v druhé polovině dvacátých let, kdy se kolem Klementa Gottwalda začala formovat ambiciózní skupina mladých komsomolských funkcionářů KSČ hlásající bez zábran potřebu vyhrocování vnitřních československých poměrů tak, aby co nejvíce vyhovovala potřebám Kominterny, z níž se stále zřejměji stával další nástroj moskevské zahraniční politiky. Po nezdaru tzv. Rudého dne (1928) a s plnou podporou Moskvy se tato skupina stala po V. sjezdu KSČ (1929) jejím novým vedením, které tuto politickou stranu a posléze i ČSR řídilo prakticky do Pražského jara, kdy z veřejného života odešli nebo byli odejiti její poslední představitelé (Jaromír Dolanský). Karlínští kluci, jak pohrdavě nazývala tuto skupinu generačně starší skupina komunistických vůdců kolem zakladatele KSČ a někdejšího předsedy českoslovanské sociální demokracie Bohumíra Šmerala, si v první polovině třicátých let odbyla svou politickou pubertu. Během ní zavedla KSČ několikrát na pokraj zániku (1931, 1934) a opakovaně nutila československou vládu k zvažování zda proti KSČ užít či neužít zákon na ochranu republiky určený na boj proti státoborným silám. I v době, kdy v komunistickém tisku bylo běžné plkat fráze líčící demokratické prvorepublikové Československé jako fašistoidní hnilobný produkt imperialistického versailleského míru, který je neschopný vlastního státního i národního života, patřil výtržnický poslanec Národního shromáždění Václav Kopecký k nejzběsilejším.

Za četných pobytů v SSSR zejména v druhé polovině třicátých let a během druhé světové války navázal kontakty s represivními složkami sovětského aparátu a stal se pro tyto své kontakty všeobecně nenáviděným i v nejužším vedení KSČ; obával se ho i jinak všemocný Gottwald. Během druhé světové války patřil Kopecký ke konformním členům moskevské skupiny KSČ a navenek sdílel linii sblížení s londýnskou exilovou vládou. Tato jeho pozice se začala postupně měnit nejprve po teheránské (1943) a ještě více po jaltské a postupimské konferenci (1945). Byl mezi těmi, které KSČ nominovala do Fierlingerovy vlády (1945-1946) ještě během moskevských jednání (březen 1945) a byla mu svěřena zvláště důležitá úloha: stal se ministrem kultury a informací.

Během třetí republiky (1945-1948) se snažil ze všech sil budovat demokratickou fasádu svěřeného ministerstva (např. mezi přední úředníky ministerstva patřili spisovatelé Ivan Olbracht a Vítězslav Nezval). Pán nad papírem, tiskem i rozhlasem – ne nad myšlenkami, jakkoliv toužil i po této metě - se vydatně spoluzasloužil o postupnou sovětizaci třetí Československé republiky. Po únorovém puči (1948) význam i styl činnosti jím řízeného ministerstva začal připomínat působení někdejšího Goebbelsova úřadu.

Václav Kopecký patří k největším viníkům justičních vražd a zločinů padesátých let minulého století (zvlášť odpornou je, pomineme-li ještě více postihované demokraty, jeho likvidační řeč, která předcházela uvěznění a mučení vdovy po Janu Švermovi Marie Švermové). Svůj vliv zcela neztratil ani po Gottwaldově smrti (1953), ani po Chruščovově projevu na XX. sjezdu KSSS (1956).

Patřil také k předním prosazovatelům Stalinova pomníku pražského pomníku i v době, kdy už v samotném tzv. vnějším sovětském impériu byly tyto snahy pokládány za nečasové. Kopecký, který formálně zastupoval v Národním shromáždění liberecký poslanecký obvod, se pokusil v posledních letech života v přednáškách konaných na půdě tzv. vokovické sorbony, jak se ironicky říkalo někdejší tzv. Vysoké škole politické při ÚV KSČ (produkovala mj. nositele titulu RSDr.), o rehabilitaci nejen vlastní, ale i zločineckého Stalinova odkazu.

I tento temný komunistický funkcionář měl však také své slabé místo: vypráví se, že v sídle Kopeckého ministerstva, Valdštejnském paláci, měla v podkroví až do konce života svou světničku jeho někdejší spolumajitelka hraběnka Valdštejnová, která Kopeckého podporovala finančně během jeho středoškolských a vysokoškolských studií. Meze Kopeckého vlivu a doby naznačuje symbolicky jedna okolnost. Po jeho předčasné smrti bylo po něm pojmenováno holešovické Štrosmajerovo náměstí, aby se po necelých dvou letech znovu vrátilo ke svému tradičnímu jménu.

Jiří "sportovec" Malínský