Beno Blachut

Beno Blachut se narodil 14. června 1913 v ostravských Vítkovicích do chudé rodiny dělníka. A až do svých dvaceti dvou let byl zaměstnán ve Vítkovicích železárnách, kde se vyučil kotlářem. Umělecky začal působit od sedmnácti let jako člen kostelního sboru a v Kühnově rozhlasovém Českém pěveckém sboru. V letech 1935 – 1939 vystudoval zpěv u L. Kadeřábka a herectví u Ferdinanda Pujmana na pražské Státní konzervatoři.

Po angažmá u Českého divadla v Olomouci (1939 – 1941) a po několika pohostinských vystoupení (1941) byl až do své smrti členem opery Národního divadla v Praze (1. srpen 1941 – 10. leden 1985). Hostoval na řadě českých scén (např. ostravské Státní divadlo). Častokrát získával nabídky k zahraničním angažmá (např. USA, Švýcarsko, Rakousko, Francie, Egypt, Itálie či Nizozemí), které musel z politických důvodů odmítat.

Často hostoval v cizině: Poznaň (1948), vídeňská Staatsoper (1948), Moskva (1955), Berlín (1956), Brusel (1958), Amsterodam (1959), Helsinky (1960) atd. Hojně se věnoval koncertní činnosti („Janáčkův Zápisník zmizelého“) a kromě oper zpíval i operní komplety, oratoria, písně, árie, kantáty a jiné. Po začátcích lyrického tenora se Beno Blachut stal dramatickým tenorem, jenž se vyznačoval lahodným hlasem, s jistou lehkostí vysokými tóny, kulturním zpěvem a vřelým přednesem. Pečlivá průprava mu dopomohla rychle vyzrát na předního pěvce opery.

Se svým ekonomickým zacházením s hlasem, spolehlivým technickým pěveckým výkonem a tmavším hlasem nejlépe ztělesňoval lyrické, dramatické a hrdinné tenory. Jednou z jeho životních operních úloh, vysoce umělecky ceněnou, byl Smetanův „Dalibor“. Ovšem velké úspěchy dosáhl i ve světovém (W. A. Mozart, P. I. Čajkovskij, S. S. Prokofjev) a hlavně v českém a slovenském repertoáru (Bedřich Smetana, Otakar Ostrčil, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Karel Kovařovic, J. B. Foerster nebo Leoš Janáček).

A herecký projev Beno Blachuta se projevoval bohatými hlasovými a výrazovými prostředky, vyrovnaností, harmonií, nepatetičností, střídmostí gest, mimiky a pohybů s uměleckou pravdivostí a přesvědčivostí. Od 60. let se přeorientoval na buffo tenorové role. Jeho vnukem je dramaturg Národního divadla Beno Blachut ml. Na Blachutovu počest byla napsána řada knih, natočeny dokumenty a založena společnosti.

Představoval se např. jako Dalibor a Vítek („Dalibor“), Jeník („Prodaná nevěsta“), Princ („Rusalka“), Laca Klemeň („Její pastorkyňa“), Canio („Komedianti“), Mario Cavaradossi („Tosca“), Bohdan Sobinin („Ivan Susanin“), Ladislav Podhajský („Dvě vdovy“), Boris Grigorjevič („Káťa Kabanová“), Albert Gregor („Věc Makropulos“), Ondřej („Krútňava“), Otello („Otello“), Grigorij a Kníže Šujskij („Boris Godunov“), Florestan („Fidelio“), Ctirad („Šárka“), Brouček („Výlety páně Broučkovy“), Benda („Jakobín“), Michálek („Čertova stěna“), Skřivánek a Vít („Tajemství“), Šťáhlav na Radbuze („Libuše“), Radames („Aida“) apod. apod.

Dále se objevil rovněž v operách „Honzovo království“ (Honza), „Hedy“ (Don Juan), „Únos ze serailu“ (Belmonte), „Vojna a mír“ (Hrabě Petr Bezuchov), „Chorvatština“ (Kníže Andrej Chovanský), „Carmen“ (Don José), „Faust a Markétka“ (Doktor Faust), „Psohlavci“ (Jan Sladký Kozina), „Hubička“ (Lukáš), „Piková dáma“ (Heřman), „Ruslan a Ludmila“ (Fin), „Z mrtvého domu“ (Filka Morozov a Stařičký vězeň), „Figarova svatba“ (Basilio), „Eva“ (Mánek), „Evžen Oněgin“ (Lenský), „Kníže Igor“ (Vladimír Igorovič), „Mistři pěvci norimberští“ (Walter Stolzing), „Bludný Holanďan“ (Erik), „Acis a Galatea“ (Acis), „Elektra“ (Aigisthos), „Tkalci“ (Bohumil), „Vzkříšení“ (Simonson), „Albert Herring“ (Upfold), „Jezero Ukereve“ (Dr. René Forde), „Nabucco“ (Ismael), „Čert a Káča“ (Ovčák Jíra), „Koncert“, „Bouře“ či „Země mluví…“.

Ojediněle se postavil i před filmové kamery. Zpíval a hrál v operních scénách z Krškova životopisného snímku Z MÉHO ŽIVOTA (1955) a zpíval part Dalibora (Karel Fiala) v opeře DALIBOR (1956) Václava Kršky. Pěl taktéž v rozhlase („Cikánský baron“, „Dimitrij“ ad.), na řadě gramofonových desek („Dalibor“, „Rusalka“, „Její pastorkyňa“, „Fidelio“, „Sloky lásky“ aj.) a v televizních operách (RUSALKA, KRAKATIT, ANTIGONA, JAKOBÍN či PSOHLAVCI).

Dvakrát obdržel Státní cenu (1949, 1952), tituly Zasloužilého (1958) a Národního (1963) umělce a Zasloužilého člena Národního divadla (1977). Z nejvýznamnějších českých pěvců Beno Blachut zemřel 10. ledna 1985 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti dvou let.

Jaroslav "krib" Lopour