Bohumil Benoni

Bohumil Benoni se narodil 25. února 1862 v Chrudimi. Po několikaletých studiích na gymnáziu a chrudimské hospodářské škole se začal zdokonalovat zpěvu u Jana Ludevíta Lukese (1881 – 1883). Po pohostinském vystoupení 7. dubna 1883 (jako Valentin v opeře „Faust a Markétka“) byl ihned přijat do opery Národního divadla v Praze se zpětnou platností od 1. dubna 1883. V Národním divadle byl činný až do svého odchodu na odpočinek 30. června 1912. S úspěchem hostoval i na dalších pražských a mimopražských operních scénách, kde si vydobyl popularitu i mezi nejprostšími divadelními diváky. Byl činný též koncertně.

V Národním divadle se zpočátku kvůli těžké konkurenci jen těžko uplatňoval. Zanedlouho se díky svému krásnému, sytému, měkkému, zvučnému barytonového hlasu s velkým rozsahem začal pomalu ale jistě uplatňovat. Přesto zpočátku jeho herecké vlohy pokulhávaly za pěveckými dovednostmi (nedařilo se mu přesně postihnout charakterizací vlastnosti postavy). Během dozrávání si uvykl na určité manýry a také zlozvyky (nekontrolovatelné výkřiky a afektované teatrální gesta a mimika), kterých se později jen těžko zbavoval. V první fázi své kariéry byl označen jako „patetický baryton“ s doznívajícím romantizujícími manýry a částečně s realistickými a naturalistickými hlasovými dispozicemi.

Ve druhé fázi pomalu začal své herectví prohlubovat a psychologicky je zkonkrétnil. Se svým realistickým herectvím a zpěvem se zařadil mezi nejvýznamnější a nejlepší české barytonové zpěváky konce 19. a začátku 20. století. Patří mu velký dík za zproštění opery od formalistického pojetí a vyžíváním všech hereckých i pěveckých elementů, například propracovaná maska, práce s rekvizitami, mimické umění, gestikulace, zpěv, kostýmy a nebo postavení těla. Na prknech historické budovy Národního divadla se během třiceti let zjevil v desítkách a desítkách operních představení. Historický význam pěvce Bohumila Benoniho (osvojil si i baletní prvky a pózy) pro dějiny české opery je dnes už neotřesitelný.

Z operní práce Bohumila Benoniho si uveďme díla „Lohengrin“ (Telramudn), „Otello“ (Jago), „Carmen“ (Escamillo), „Troubadour“ (Hrabě z Luny), „Tosca“ (Baron Scarpia), „Psohlavci“ (Maximilián Laminger), „Boris Godunov“ (Car Boris Godunov), „Bludný Holanďan“ (Holanďan), „Hans Heiling“ (Hans Heiling), „Eugen Oněgin“ (Eugen Oněgin), „Tulák“ (Tulák), „Lazebník sevillský“ (Figaro), „Zkrocení zlé ženy“ (Petruchio), „Falstaff“ (Sir John Falstaff), „Faust a Markétka“ (Valentin), „Tajemství“ (Kalina), „Libuše“ (Přemysl a Radovan), „Mistři pěvci norimberští“ (Hans Sachs), „Krištof Kolumbus“ (Kolumbus), „Hedy“ (Lambro), „Tannhäuser a zápas pěvců na Wartburce“ (Wolfram), „Car a tesař“ (Petr I.) či „Eva“ (Samko).

Jen jednou jedinkrát se zjevil i před filmovou kamerou. Žel, jeho jediný film se ani nedochoval a nemáme tak jediný doklad a svědectví hereckého umění Bohumila Benoniho. V melodramatu Vladimíra Majera PÍSEŇ LÁSKY / JEJICH PÍSEŇ LÁSKY (1919) se představil jako starší bankéř, manžel lesníkovy dcery (režisérova manželka Ferry Majerová). Kromě Benoniho a Majerové se ve snímku objevil i herec Jožka Schneider a herečka Milada Gampeová. Snímek vyprodukovala společnost Pragafilm a s námětem a scénářem Vladimíra Majera film nasnímal kameraman Oldřich Ochtábec a architektem byl František Josef Leopold.

Krátce po začátku 20. století nazpíval několik svých partů na fonografické válečky a později taktéž na gramofonové desky („Vilém Tell“). Nezahálel ani po opuštění Národního divadla. Ve své pěvecké škole vyškolil řadu zdatných operních pěvců (například pozdějšího pěvce Národního divadla Zdeňka Otavu). Kromě výuky zpěvu se zajímal i o jeho teorii a své články, teoretické práce a vzpomínky, publikoval v tisku („Dalibor“, „Smetana“) a knižně: „Mé vzpomínky a dojmy 1“ (1917), „Nová kniha vzpomínek a dojmů 2“ (1919), „Pěvecký brevíř“ (1919), „Pěvci, jich umění a osudy“ (1922) či „Pěvecké umění a jeho metodika“. Jeho ženou byla herečka Národního divadla Hana Dumková – Benoniová (1868 – 1922). Bohumil Benoni zemřel 10. února 1942 v Bělé pod Bezdězem, patnáct dní před svými osmdesátými narozeninami. Jeho ostatky spočinuly v rodné Chrudimi.

Jaroslav "krib" Lopour