Jaroslav Hurt

Jaroslav Hurt se narodil 30. prosince 1877 v Přerově do divadelnické rodiny. Jeho otcem byl herec a divadelní ředitel Jan Hurt (1854 – 1921) a mladší bratr Josef Hurt (1881 – 1945) byl herec, režisér, divadelní ředitel a výtvarník. V Jindřichově Hradci mladý Jaroslav studoval gymnázium, ale v sextě roku 1893 odešel za otcem a v jím ředitelovaném libeňském Divadle a Aréně u Deutschů se stal technickým pracovníkem a nápovědou. Zároveň si soukromě školil herectví u herce Josefa Šmahy. Pokračoval v rodinné tradici a hereckou praxi nejdříve získal u venkovských kočovných společností S. Kokoškové (1893), Adolfa Dobrovolného (1895), Václava Choděry, F. K. Štětky (1900), Ladislava Chmelenského, J. Drobného a J. Hanuše. Jeho první „kamennou“ štací bylo Městské divadlo v Plzni (1904 – 1906).

Na popud Jaroslava Kvapila se stal hercem a režisérem pražského Národního divadla (1906 – 1925), kde se po Kvapilovi zhostil nakrátko i vedení činohry (1919 – 1921). Tuto funkci a nakonec i divadlo Hurt opustil kvůli příchodu a neshodám s režisérem K. H. Hilarem. V letech 1919 – 1921 externě působil i v českobudějovickém Jihočeském národním divadle. Po odchodu z Národního divadla pracoval nejdříve jako profesor herectví na dramatickém oddělní pražské Státní konzervatoře (1919 – 1927) a jako lektor řečnictví na právnické fakultě Univerzity Karlovy (1926 – 1934).

Nakonec přešel do Československého rozhlasu (Radiojournal, 1927 – 1939), odkud odešel až po svém penzionování. Zde se nejdříve uplatnil jako tajemník programového oddělení, režisér a od roku 1932 jako šéfrežisér. Už jako penzista byl jmenován ředitelem pražského Divadla práce (1944) a Revoluční scény (1945), uměleckým ředitelem a šéfem činohry Jihočeského národního divadla v Českých Budějovicích (1945 až 1950), s níž se rozloučil jako profesor Poležajev („Neklidné stáří“).

Až do vysoké věku hrál a režíroval s jihočeskými ochotníky. Hurt pro potřeby Národního divadla zabral roku 1920 a vedl pražské německé divadlo Landestheater – Stavovské divadlo. Jaroslav Hurt byl hercem psychologického realismu, dával přednost kráse české řeči a přesné precizní artikulaci, pracoval s přesností a sarkastickým výsměchem, úsporným gestem, mimickou kázní, střízlivým výrazem a strohostí.

Jeho oborem byly velké hrdinské a charakterní kreace: Harpagon („Lakomec“), Lízal („Maryša“), Jakub Vojnar („Vojnarka“), Alfréd Doolitle („Pygmalión“), vodník Ivan („Lucerna“), Vlček („Jánošík“), P. I. Dobčinský („Revizor“) či Mefisto („Faust“). A jako režisér přijímal názory herců, měl přirozenou autoritu a ohled na dynamiku, rytmu a výtvarno hry („Léto“, „Jan Hus“, „Noc na Karlštejně“, „Višňový sad“, „Pražský žid“, „Vojnarka“, „Vina“, „Jan Roháč“...). Jeho ženou byla zpěvačka a kolegyně z Národního divadla Vlasta Loukotková (1893 – 1973).

Do českého filmu vstoupil ještě v jeho prehistorických začátcích, když pro fy ASUM Anduly Sedláčkové a Maxe Urbana roku 1912 a 1913 hrál dnes již nezjištěné role (FALEŠNÝ HRÁČ, DÁMA S BARZOJEM, ROZVEDENÁ PANÍ) a jednou režíroval drama FALEŠNÝ HRÁČ. V němé éře se po první světové válce ještě uplatnil jako první stavitel a ďábel (STAVITEL CHRÁMU), detektiv Gordon (ŠÍLENÝ LÉKAŘ), mistr Jahoda (PRAŽSKÝ FLAMENDR), rada Burdych (PANTÁTA BEZOUŠEK) a muž (MODCHE A RÉZI). Do zvukové doby pronik už jen dvakrát v letech 1932 a 1935 ve snímcích PENÍZE NEBO ŽIVOT (tchán) a OSUDNÁ CHVÍLE (bankovní ředitel Dr. Bartoš). Dalších 24 let se před filmové kamery již nepostavil.

Průkopnický význam Jaroslava Hurta tkví zejména v rozhlase, kde se snažil vytvořit řádnou dramaturgii, prosazoval umělecky hodnotná díla, rozhlasovou činohru, dával možnost mladým hercům a utvořil herecký rozhlasový soubor. Sám často režíroval a občas hrál malé i větší rozhlasové úlohy („Racek“, „Naši furianti“, „Kristus“, „Cikáni“, „Lidská komedie“, „Faust“, „Figaro“, „Kouzla“, „Lakomec“, „Zmoudření Dona Quijota“, „Pygmalión“ nebo „Don Juan čili Kamenný hodokvas“). „Za vynikající práci v rozhlase“ byl vyznamenán Řádem práce (1953).

Jako profesor se zaměřoval na řečnictví, o němž napsal řadu odborných statí a prací (mj. kniha „Řečnictví v teorii i praxi“ 1934), svým žákům (např. Andrej Bagar, Marie Glázrová, Ladislav Boháč, Jarmila Horáková, Otomar Korbelář, Miloš Nedbal, František Salzer, Jan Pivec, Světla Svozilová, Jan Škoda atd.) pomáhal nalézat chyby, soudnost a sebekritiku. Angažoval se v Organizaci a Ústřední jednotě československého herectva (roku 1929 jako její předseda). Jaroslav Hurt zemřel 15. dubna 1959 v Táboře ve vysokém věku nedožitých osmdesáti dvou let.

Jaroslav "krib" Lopour