Zdenka Rydlová-Kvapilová

Zdenka Rydlová – Kvapilová se narodila 8. září 1884 v Praze jako Zdenka Čížková. Svůj pseudonym Zdenka Rydlová si zvolila podle polského dramatika Lucjana Rydela. Její nevlastní sestrou byla česká herečka Národního divadla Marie Hilbertová (1876 – 1962). A na profesionální hereckou dráhu se už soukromě připravovala u Hany Kvapilové a nové herecké prostředky a tvorbu získávala u spisovatelů spolku České moderny. Začínala jako ochotnice, vystoupila 1904 v Národním divadle při studentském představení „Jana Husa“ a mihla se i v cyklu Kruhu českých spisovatelů ve Švandově divadle (1904). Další zkušenosti posbírala u Vendelína Budila v plzeňském Městském divadle (1904 – 1906).

Nakonec přešla do činohry Národního divadla v Praze (1906 – 1928), kde Rydlová setrvala až do svého penzionování. Zdenka Rydlová – Kvapilová se stala herečkou energických, silných, rázovitých a životem překypujících moderních i klasických bojovnic. Nechtěla povrchní líbivost, snažila se se svým výrazným zjevem, měkkým a do temna zabarveným hlasem o dobrý rozmar, kulišáctví, lišáctví a hravost, pevnost, cílevědomost, jadrnost, s pudy a i instinkty v naturalismu. Na druhou stranu neovládala dívčí citlivost, něhu, vroucnost, měkkost a prostou ženskost. Od své učitelky Hany Kvapilové přejala cit, kultivovaný projev, po její smrti přebírala i její postavy, byla ale zemitější, hutnější, ostřejší a s ucelenou určitostí.

Z divadelních postav: „Jan Hus“ (královna Žofie), „Večer tříkrálový“ (Marie), „Mnoho povyku pro nic“ (Blažena), „Jak se vám líbí“ (Rosalinda), „Sen noci svatojánské“ (Elf a Puk), „Samota“ (Áda), „Vojnarka“ (Madlena Vojnarová), „Otec“ (Anna), „Závoj Pierotčin“ (Pierotka), „Ďáblice“ (Žena), „Pro štěstí“ (Helena), „Směry života“ (Božena), „Jiný vzduch“ (Hela), „Tři sestry“ (Máša), „Mnoho povyku pro nic“ (Voršila), „Lucerna“ (Mladá kněžna), „Slečna šafářka“ (Juliette Dupuy), „Doňa Sanča“ (Doňa Blanka), „Domov“ (Marie), „Směry života“ (Božena), „Pro štěstí“ (Helena), „Kníže“ (Šárka), „Benátský kupec“ (Jessika), „Strašidla“ (Regina Engstrandová), „Když réva znovu kvete“ (Helena), „Morálka paní Dulské“ (Hanka), „Děti“ (Anna), „Stavitel Solness“ (Hilda), „Strakonický dudák“ (Dorotka), „Šosáci“ (Věra) apod. apod.

Dále byla například Mladší paní Ramsingová („Maminka má pravdu“), Berta Hloušková („Povodeň“), Viola Těšínská („Přemyslovci“), Vilemína („Fraška o mistru Patelinovi“), Anka („Jánošík“), Paní Sirelli („Každý má svou pravdu“), Anais („Slaměný klobouk“), Paní Turcaretová („Turcaret“), Paní Šebířová („Uloupená kadeř“), Kata („Ekvinokce“), Paní C. („Komedie v kostce“), Liduška Sakulová („Páni“), Felice („Velebníček“), Eva („Král“), Mary a Anny („Katakomby“), Bianca („Florencká tragedie“), Egla („David“), Bledulka („Krakonoš“), Simona („Sokyně“), Královna z Dragantu („Louskáček“), Matka Tylová a Mateřská láska („Modrý pták“), Mladá měšťanka pražská („Jan Žižka“), Markýza („Marie Viktorie“), Anna („Mrak“), Slečna Eynsford Hillová („Pygmalión“), Blanche Virieuová („Průkopnice“), Chorus („Romeo a Julie“) atd.

Těsně před začátkem první světové války se stala herečkou filmové společnosti ASUM své kolegyně z Národního divadla Anny (Anduly) Sedláčkové a Maxe Urbana. Bohužel, oba filmy, ve kterých Zdenka Rydlová – Kvapilová hrála, se nedochovaly a proto nemáme žádný filmový doklad jejího charakterního herectví. Prvně se zjevila v Urbanově komedii s Karlem Váňou, Andulou Sedláčkovou, Milošem Vávrou, Lídou Sudovou a Aloisem Sedláčkem IDYLA ZE STARÉ PRAHY (1913), která měla slavnostní premiéru až 13. září 1918, a podruhé o rok později ve veselohře ANDULA ŽÁRLÍ (1914) režiséra Otakara Štáfla se stejnou hereckou sestavou, ke které přišla ještě Nina Laušmanová.

Ojediněle přišla i do rozhlasu. V letech 1910 – 1950 byla manželkou divadelního režiséra a dramatika Jaroslava Kvapila (1868 – 1950), jehož první manželkou byla herečka Hana Kvapilová (1860 – 1907), učitelka Rydlové. Česká herečka Zdenka Rydlová – Kvapilová zemřela 19. ledna 1955 v Praze ve věku nedožitých jednasedmdesáti let. Jaroslava Kvapila přežila o pouhých pět let. Je zachycena i v osobních vzpomínkách manžela „O čem vím I. a II.“ (1946 a 1947). A i když byla významnou českou divadelní (a částečně a okrajově i filmovou) herečkou, za celý svůj život nezískala jediné státní či jinak významnější herecké ocenění.

Jaroslav "krib" Lopour