Dáša Vokatá

Písničkářka Dáša Vokatá se narodila jako Dagmar Uhrová v roce 1954 v Karviné. Byla velmi talentovaným dítětem – malovala, a když ji matka z lázeňského pobytu v Karlových Varech přivezla kytaru, sama se na ni naučila hrát. Nejprve přehrávala populární hity kapel a zpěváků z šedesátých let, a přibližně od svých deseti let začala skládat svoje první písničky. Taktéž jí bavilo recitovat básničky - na základní škole byla ozdobou různých školních besídek a recitačních soutěží. Následně začala poezii i sama psát.

Zdrcujícím okamžikem pro ní (a pro její rodiče) byla okupace Československa vojsky Varšavského paktu v čele se SSSR v srpnu 1968. Její otec se s tímto nikdy nesmířil, a za probíhající tzv. normalizace upadal do stále větších depresí. V tom čase začala Dáša studovat střední průmyslovou školu chemickou v Ostravě a zároveň začala chodit s fotografem a bluesovým kytaristou Vladimírem Ptaszkem, kterého si později vzala.

SPŠCH úspěšně dokončila v roce 1973. Když ale zjistila, že vysokou školu bude moci studovat, jen když vstoupí do SSM (Soc. svaz mládeže), odmítla to. Poté dostala od školy umístěnku, v níž ji bylo určeno, kde bude zaměstnaná – a bylo to opět v moravsko-slezské metropoli. Následné tři roky tedy pracovala v Ostravě ve Vítkovických železárnách jako laborantka (dělala rozbory oceli). Mezitím se rozvedla.

Rok 1976 se ukázal pro Dášin další životní osud jako rozhodující. Jednoho dne našla svého otce oběšeného, a když vzápětí objevila ve sklepě jeho výpisky z děl Andreje Sacharova a dalších disidentů, zjistila, že tak učinil z pocitu bezvýchodnosti. Tehdy se rozhodla odjet z Ostravy pryč – kamkoliv, ale pryč: dala v práci výpověď, doma si sbalila ruksak, vzala si kytaru a vyrazila stopem „on the road“ po Československu hledat kohokoli, kdo by jejímu životu dal nový smysl.

V létě toho roku se octla v Praze, takže hned vyrazila do hospod, kam chodily androšské máničky, a poptávala se jich, jestli náhodou neví o nějakých prostorách, kde by mohla bydlet. Od nich byla postupně navigována na barák v Rychnově u Děčína. Dojela tedy do Rychnova, vešla do místní hospody a tam se hned potkala s majiteli baráku, manželi Honzou a Květou Princovými, kteří tam zrovna seděli s manželi Kukalovými. Princovi Dášu samozřejmě přijali a ta tedy začala bydlet u nich na baráku.

Zde se seznámila s Miluškou Števichovou, která na baráku už bydlela. A později i s kytaristou Zdeňkem „Londýnem“ Vokatým, jenž sem přijel rovnou z vazby, v níž se octl v rámci tzv. procesu Plastic People. A přijížděli sem i další přátelé z undergroundu, kteří zrovna nebyli zavřeni, hodně se pouštěly písničky Sváti Karáska nebo Charlieho Soukupa – ti Dášu hodně hudebně ovlivnili. Ale jak sama říká v cyklu Fenomén underground: „Nejvíce ze všech mě ovlivnili Květa a Honza Princovi. Protože tolik lidskosti, která vycházela z těchto dvou lidí, jsem do tý doby nikdy nezažila.“

Svobodný život, svobodné poměry, to jí velmi imponovalo. A imponoval ji i Londýn, takže spolu začali chodit. S Miluškou pak pracovaly v podniku Státní lesy, ale kvůli tomu, že kompletní osazenstvo baráku odmítlo jít v říjnu ´76 k bolševickým volbám - což se nesmělo - obě byly z práce vyhozeny. Tady je vidět, že jejich problémy začaly už před podpisem Charty 77. Tu přivezli do Rychnova dramatik Václav Havel, filosof Jiří Němec, aktivista Petr Uhl a herec Pavel Landovský na legendární „Silvestr chartistů“ koncem šestasedmdesátého, přičemž zveřejněna měla být až v lednu následujícího roku. Londýn ji podepsal jako jeden z prvních.

Na jaře 1977 si Dáša už jako těhotná vzala Londýna za muže. A jelikož se represe proti obyvatelům baráku v Rychnově zvyšovaly (Londýn byl za podpis Charty vyhozen z práce), a ona chtěla těhotenství prožít alespoň v relativním klidu, odjeli oba do Ostravy k její matce. Tam Dáša porodila syna Matěje. A ze solidarity s přáteli z undergroundu podepsala i ona Chartu 77, přestože tušila, že z toho bude mít velké potíže. Tyto potíže se přenesly zejména na Londýna, jako momentálního živitele rodiny. V Ostravě dělal určitý čas kulisáka v divadle, ale estébáci si ho našli a přinutili činovníky divadla, aby mu dali výpověď. Následující dva roky probíhaly u Vokatých podle stejného scénáře, který by mohl mít jednoduchý název - Cesta za prací. Vždycky někam přijeli, Londýn se zaměstnal, za pár týdnů nebo měsíců se to fízli dozvěděli, a vzápětí byl z práce vyhozen.

A zuřivost estébáků se ještě zvýšila, když v roce 1978 vstoupil do VONSu (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných). A tak Vokatí různě jezdili po vlastech českých - v jeden moment se octli i zpátky na baráku v Rychnově u Princových, a to zrovna v době, kdy se StB za asistence požárníků rozhodla dům Princových násilně vyklidit a vyhodit do povětří. Bydleli v Praze (U Dejvického Rybníčku u Václava Havla), u Jana Litomiského ve Vyskytné u Pelhřimova (v Pelhřimově se Vokatým narodila dcera Bohdanka), pak zase v Praze. Jedinými světlými okamžiky v životě těchto nomádů byly časté návštěvy komunitního baráku na Nové Vísce u Chomutova. Dáša s Londýnem tam často jezdili a hodně tam samozřejmě i hráli. Několik Dášiných písniček se zachovalo nahraných – například „Najdi místo pro radost“, „Exodus“, „Vánoce 1979“ a některé další: o třicet let později pak vyšly na sběrném albu Vokaté „Najdi místo pro radost - archivní nahrávky 1976–89“.

Ve druhé polovině roku 1979 bydleli Vokatí v Praze na Smíchově u přátel Sváti a Stáni Karáskových. I na ně jako chartisty byl ze strany StB vyvíjen silný tlak a to takový, že se Sváťa jednou Londýnovi svěřil, že hodlá odejít do emigrace, a jestli i on – který je též neustále v hledáčku estébáků – o tom neuvažuje. Londýn o tom pak hovořil s Dášou, ale ta zpočátku odjet odmítala. Jenže rodina měla malé děti a výhrůžky ze stran fízlů byly stále hrozivější – strach o potomky ji tedy nakonec přinutil k tomu, aby na emigraci kývla. Obě rodiny ale tehdy nevěděly, že se jednalo o promyšlený plán Státní bezpečnosti – všechny chartisty psychickým a fyzickým terorem přinutit k odchodu za hranice. Tento její projekt se nazýval akce „Asanace“.

Odjezd do Rakouska byl pro Dášu, jak sama přiznává, obrovskou emoční bouří – opouštěli úplně všechno, kamarády, prostředí, které znali, češtinu. Nejhorší to pro ní bylo v okamžiku, když se o emigraci bavila s prarodiči – upnuli se na ní, a říkali ji, že když odjede (což v té době znamenalo v podstatě navždy), už je na tomto světě nemá co držet.

Na jaře 1980 odjeli Vokatí a Karáskovi do Vídně. Pár dnů na to Dáše přišlo z Ostravy parte, že babička s dědou si pustili plyn. „To byl průser. Ale ještě horší bylo, že mě nepustili ani na pohřeb. Takže jsem nemohla ty své milované předky ani pohřbít.“ Nicméně, Rakousko se o nové imigranty postaralo, přátele jim pomohli sehnat práci, bydlení, vybavení do bytu. Napřed bydleli u Petra a Marjánky Raganových, poté v obrovském azylovém baráku na Oberdonaustrasse, kam se později nastěhovali i Miroslav „Skalák“ Skalický, Jiří „Chmelák“ Chmel a další. Karáskovi pak pokračovali z Vídně dál, až do Švýcarska.

Manžely Vokaté pak církevně oddal opat Anastáz Opasek, Dášu v roce 1981 pokřtil a pořídil ji kytaru. A ona hned začala skládat další písničky, přestože věděla, že je bude hrát jen pár svým emigrantským známým z undergroundu. V cyklu Fenomén underground k tomu Vokatá říká: „U mě je proces tvoření písní spíš emocionální zážitek. To znamená, že když mám silné emoce, tak ta píseň ze mě vyleze sama. A vzhledem k tomu, že ty emoce byly velice silné – ať kladné nebo záporné – tak ty písničky ze mě lezly jedna za druhou.“ Tou zápornou emoci si zažila, když se rozvedla s Londýnem, ale v podstatě spolu stále žili, takže děti si ani nevšimly, že jsou rozvedení.

Dáša už v té době pracovala v grafickém podniku: „Najednou jsem se ocitla v grafické rukodílně a všechno jsem se tam naučila. A ti kluci, s kterýma jsem dělala dalších sedmnáct let, když slyšeli, co všechno jsem zažila, tak mi šíleně pomáhali, naučili mě německy a drželi při mně celý ty roky.“ Z Čechů se stali jejími blízkými přáteli opat Opasek a písničkář Karel Kryl a stejně jako její rakouští přátelé z grafického podniku i oni ji byli v emigraci velkou oporou. Díky Opaskovi už v roce 1981 objevila Rohr, takže s opatovým souhlasem sem později začala zvát všechny se přátele písničkáře-emigranty – Třešňáka, Karáska, Charlieho Soukupa, Hutku a další. „Na tom konci osmdesátých let tady byly už velké mejdany, kde byli všichni ti umělci a všichni ti androši, takže už jsme tady řádili hodně, a to teda obdivuju opata – i když se mu říkalo ‚opat chuligán‘ – že se nebál si nás tady všechny nazvat. Protože to byl fakt frmol.“ Vokatá všechny vždy nadchla svým strhujícím koncertním projevem a existovali tací, kteří její způsob zpěvu přirovnávali k Janis Joplin, s dodatkem, že v textech jsou cítit vlivy Sváti Karáska a Karla Kryla.

V roce 1984 za pomoci Pavla Tigrida natočila Dáša Vokatá na Svobodné Evropě svoje první album „Láska“, kterou vydal Pallasův Šafrán o rok později. Ze známých písní je možno připomenout „Až se rozejdem“, „Za to že milujem“, „Jsem na světě host“, „Až přijdu do Států“, „Čárlí Soukup“ a „Kolejáček“, přičemž první jmenovaná se stala téměř emigrantskou hymnou.

Ve druhé polovině 80. let koncertních příležitostí přibylo, Dáša hrála ve zmíněném Rohru, dále ve Frankenu, s Krylem v Berlíně, v Mnichově, několik setkání písničkářů emigrantů proběhlo i na Londýnově baráku-zámku v obci Klement (kam Dáša s dětmi často jezdila na víkendy). Od roku 1987 se pak takovým vídeňským centrem českých hudebních (literárních, výtvarných, filosofických, teologických) aktivit stala Chmelákova hospoda Nachtasyl. A Dášinými nejčastějšími spoluhráči pak Sváťa Karásek, Charlie Soukup a Skalák.

Vzhledem k Sametové revoluci konce roku 1989 se Dáša konečně mohla vypravit do Československa – bohužel, její první cesta vedla na pohřeb, neboť jí v tom čase zemřela matka. V devadesátém začala Dáša často koncertovat v tuzemsku, mj. si zahrála na své, do budoucna časté štaci: na Trutnov Open Air Festivalu. Zároveň se často stavovala u básníka Ivana „Magora“ Jirouse na jeho statku v Prostředním Vydří. Posléze si tam vybudovala zázemí a od roku 1991 s ním začala žít – pocit štěstí, který zažívala, se pak postupně dostával do jejích nových písniček. Ze skladatelky protestsongů se tak postupně stala skladatelkou milostných písní. V roce 1996 Dáša s Jirousem (a s knihkupci Luborem Maťou a Láďou Hejlem) zorganizovali první ročník undergroundového festivalu Magorovo Vydří. Ten se pak konal každý rok až do začátku nového millenia. Později se přesunul k Miroslavu „Skalákovi“ Skalickému na jeho mlejn v Meziříčku. V té době Dáša často vystupovala – ať už dohromady s Magorem nebo každý zvlášť. Občas ji na kytaru doprovázel i Londýn.

V roce 2000 vyšlo v Globusu její album „Dáša Vokatá“ se známými písničkami „Na přelomu století“, „A já jsem byla šťastná“, „Půjdu za tebou“ či „Jemná kůže“ a „Píseň pro Magora“. O osm let později byla zrealizována její třetí deska „Bojovníci snů“, která vznikla pod vlivem Dášina milostného vztahu k Magorovi (obsahuje songy jako třeba „Vysočina“, „Půjdu za tebou“, „Bojovník snů“ a znovu „A já jsem byla šťastná“). A v roce 2011 vyšly již zmiňované archivní nahrávky z let 1976 až 1989 pod názvem „Najdi místo pro radost“.

Bohužel v tomtéž roce zemřel Ivan Jirous, což pro ní znamenalo další těžkou osudovou ránu. Nicméně Dáša Vokatá stále skládá, hraje a zpívá – jako hlavní představitelka tuzemského undergroundového písničkářství.