Mission: Impossible II

Stále to mám rád, pretože je to Mission Impossible a má to štýl, ktorý. Príbeh nie je zlý, ale ani struhujúci taktiež záporáci, či niektoré postavy sú nevýrazné. Prvá Mission Impossible mala grády, adrenalínové akcie a skvelý dej. No tu do druhého pokračovanie moc toho neostalo. Dokonca mám námietky aj proti hudbe Hansa Zimmera, nie že by bola zlá, kvalitná určite je, však je to predsa Zimmer, ale ta hudba sa mi skôr hodí do Gladiátora. A čo sa týka štýlu režiséra Johna Wooa, tak to je presne jeho štýl, akčná stránka mu ide, ale tých spomalovačiek tam bola hromada aj na mňa a to ich mám rád. Celkovo keď to zhrniem, tak sa jedná o lepší akčný film s dobrými akciami, slabým scenárom a klasickým Cruisom. 70% - 3* (20.11.2011)

Překombinovaný děj z první části se nám zde tošku pozměnil přeakčnělý děj,ale tohle mě nikdy vadit nebude. Přeci jen zaběry tance strříbrné Audi / myslím TT/ a černého porsche, nebo skvělý finálový fight s nožem u oka, či jízda na motorce a některé další akční záběry z tohoto filmu pro mě dělají akční zážitek . (07.07.2006)

Základním problémem Ethana Hunta je fakt, že není schopný nalézt svojí identitu. Ani osobní, ani žánrovou. Zatímco De Palma šel cestou akční špionky, John Woo vykročil po stezce jemu tak familierně známé: po stezce akčního filmu. Jenže ta je scénáristicky tak rozbitá, tak zasypaná kamením a hlušinou, že zhruba první půle filmu je naprostý otřes. Úroveň dialogů je na úrovni nezáměrného absurdního dramatu, děj otřesně schematický, napětí veškeré žádné. Tam, kde si divák v jedničce alespoň trochu lámal hlavu s dějem, nabízí Woo tristní kompilaci zpomalovaček a s nezájmem natočených pseudošpiónských scének, které nepřesvědčí snad ani pětileté dítě o své věrohodnosti. Očekávaný zlom do akčního finále úlevu nepřinese. S Huntem se opět nelze jakkoli ztotožnit, ta postava neobsahuje vůbec nic zajímavého krom milionového kukuče a hezkých hadříků. Milostná linie je otravná a naivní, čili nějaké soucítění s melodramatickými tóny se nekoná. Pravdou je,že jakmile se na scéně objeví holubi, ocitá se Woo zase na tom svém oblíbeném parníčku a vystřihne docela pěknou akční sekvenci, která ale v důsledku vyzní jako absolutní výkřik do tmy. Tohle se všem zúčastněným (snad s výjimkou Hanse Zimmera) nepovedlo. (15.01.2007)

Scénář: Robert Towne .. Pokračování M:I si vzal do parády John Woo, pro mnohé prý guru akčního filmu .. jenže výsledek vyústil v jeho nejhorší hollywoodský film a jeden z nejbídnějších akčních filmů. Navíc absolutně postrádá onen špionážní nádech seriálu nebo původního filmu. Akce je sice skutečně hodně, ale je tak tragicky nepřehnaná, bezduchá, samoúčelná a postavena na ubohém scénáři. Zkrátka nic neklape, celek jen skřípe a úpí. To, že tam hraje Tom Cruise či se krátce mihne Anthony Hopkins už úroveň nezachrání. (03.05.2006)

Díky tomu, že filmová série "Mission: Impossible" s každým dílem mění režiséra, uchovává si nejen svěžest a neokoukanost, ale také sepjetí s aktuálními tendencemi hollywoodské kinematografie. Každý z režisérů totiž není žádný solitér, nýbrž svým přístupem přesně zapadá do určitého období hollywoodské kinematografie. Jenže zatímco od třetího snímku začala série trendy výrazně předznamenávat, dvojka dnes vyznívá jako hořký relikt dekády, kterou završovala. Ve své době vyzdvihovaný revisionismus, že hrdina ranku Jamese Bonda se zamiluje, je s typicky devadesátkovým přepáleně cool machismem redukován na směšnou báchorku o lásce na první povrchní pohled. Excesivně patetický a graciézně formalistický styl Johna Wooa je zde oproštěn od vypjaté osudovosti archetypálních hodnot a dobové naléhavosti jeho hongkongských filmů a stává se nezáměrně usměvavou manýrou. Chtělo by se oslavovat stylovou odvázanost a formalismus nahrazující symboličnost a schémata, ale kvůli spojení s dnes neodbytně vyznívajícím čurákovstvím většiny figur zanechává spíše hořkou pachuť. Pokus o mramorizaci Ethana Hunta do ikony coolness dále selhává díky marnému scénáři, parodiím nahrávající vyhrocenosti, ale také vinou karikaturně přepáleného záporáka se snad historicky nejnižším charismatem. "Mission: Impossible 2" tak dnes odstrašujícím způsobem připomíná to, jak zoufale schematické a sebestředně nabubřelé byly ještě relativně nedávno hollywoodské blockbustery. Tedy ne že by se ještě dnes nenašli vyznavači devadesátkového povyšování čurákovství na přednost nebo že by dnešní sofistikovanost hojně nesklouzávala k sebestředné onanii, ale vlajkové lodi Hollywoodu táhnou odlišnými vodami. Ostatně aktuálně nový díl série "Rogue Nation" vykazuje s dvojkou řadu paralel - herecky "výrazný" záporák, vztah hrdiny s ambivalentní kolegyní. Jenže právě díky důslednému odvržení prvoplánovosti a naopak důslednému profilování postav i scénáři pečlivě balancujícím mezi osudovostí a šviháckým nadhledem, se vyhýbá všem úsměvným neduhům éry, kdy ženy automaticky padaly hrdinům kolem krku a gerojové sváděli nazlobené odvetné duely se zlotřilými padouchy. (03.09.2015)