Džaku-chara Tomozaki-kun

Po prvním dílu jsem čekal trapárnu a tak sem tohle anime hodil na vedlejší kolej a shédl to až po hodně dlouhém časem a přemlouvání se. Nakonec jsem byl rád, že jsem se kousnul a pustil se do toho, kdy od druhého dílu to začalo mít celkem příjemný spád a moje očekávání bylo roztříštěno něčím naprosto nečekaným. Je to takové psychologicko-sociální, kdy hlavní hrdina má velmi nízké sebevědomí a je uzavřen do sebe, kdy díky jednomu nečekanému setkání a určité motivaci se to pokusí změnit. Je to trochu na styl toho, udělat z nudného zakřiknutého človíčka sebevědomého společníka (trochu něco na styl filmu Hitch s Willem Smithem). Člověk si časem uvědomí, že i přes ty všechny úžasné rady a celkem dobře plynoucí příběh tu něco nesedí. Pomalu si začne uvědomovat, že každý - ať už sebedokonalý společenský jedinec - má své chyby a starosti. Je jen lepší v jejich skrývání. Zároveň je tu určitá nejistota ve vývoji příběhu, kdy divák tak nějak dokáže odhadnout jakým směrem se bude příběh vyvíjet, ale celou dobu je tu veden v nejistotě - stejně jako pochyby hlavního hrdiny, co opravdu udělat - co se bude dít dál, kdy má divák určitou představu, ale vývoj událostí ho nahlodá v tom, že by to mohlo být jinak a pak si není jistý, jaká odpověď je opravdu ta správná. Tím se divák dostane tak trochu do kůže hlavního hrdiny a dokáže se s ním lépe sžít. Naštěstí jsou tu odbourány rušící prvky typu harémová romantická pa-komedie, zaměření se na ecchi prvky nebo naopak to brát příliš vážně a dramaticky (typu šikana, neštěstí apod.). Je to vedeno ve vážnějším duchu s trochu odlehčenou atmosférou ze života a sem tam vhodně zvolenými vtipnými prvky. Obecně bych to trochu atmosférou zařadil do podobné kategorie jako anime "Yahari ore no seishun Love Come wa machigatteiru". Po hudební a animační stránce mi to trochu připomínalo anime Gamers (ohledně toho intra), ale jinak bych hudební stránku bral jako ne moc vyčnívající, což bych tentokrát možná v rámci atmosféry anime bral jako dobrou věc a po animační stránce to bylo celkem zajímavé. Každopádně jsem zvědav, co nám autoři přinesou v druhé sérii. (28.03.2024)

Upřímně mě druhá série úplně nenadchla. To, co jsem psal u první - že ona předvídatelnost je tu trochu držena na uzdě, kdy si člověk není úplně jistý, ale má určitou představu - se tu vyplnila a závěr přinesl určité překvapení. Na jednu stránku jsem rád, že autoři tomu dali určitou originalitu a neudělali to očividným způsobem, ale na stránku druhou na určité úrovni ten konec nemohu přijmout - nevím jestli je to kvůli preferenci, kterou má každý jiný, nebo jestli to je kvůli  tomu zvláštnímu závěrečnému vývoji, který mi nepřijde úplně přirozený. O konci by se dalo napsat mnohé, ale bohužel by se to neobešlo bez spoileru. Každopádně ale můžu napsat, že konec mi přijde možná trochu odfláklý - tím mám na mysli dramatickou a emocionální rovinu. Je to takové mdlé, kdy se do toho člověk nevžije a je to takové odtažité ve flegmatickém stylu "No, tak to uděláme takhle a je to". Tak trochu to sice přeháním, kdy nějaké ty emoce a drama tam jsou, ale vyzní strašně slabě. Nevím jak je to příběhově (v předloze) - zda bude další pokračování, kdy pokud by tohle byla jen přechodná fáze a pak by se hodně změnilo v další sérii, tak bych to bral, ale takhle samostatně to bohužel nepůsobí úplně nejlépe. Upřímně bych to možná i tipoval na pokračování vzhledem k tomu, co tam v závěru Aoi nakousne a také proto, že její tajemství tam není úplně objasněno, i když člověk může trochu tušit o čem asi bude na základě té scény v té restauraci, kdy se hlavní hrdina sejde s jejíma původníma spolužákama. Abych nemluvil jen o konci, tak v průběhu se to tak nějak drží té své psycho-sociologické úrovně, kdy jsou vidět neduhy jistých jedinců, jejich strasti a slasti a pak také jejich každodenní životy. Po animační i hudební stránce se to drží svého. (28.03.2024)