Cry-Baby

Netajím se tím,že miluju Johnnyho Deppa a rock'n'roll. Když se tohle spojí,musí vzniknout prostě něco,co se mi bude líbit. A fakt to tak je. Hezky krejzy muzikál,kde je neuvěřitelně moc skvělých písniček (personally muj favorit je Please Mr. Jailer) a hned máte chuť si jít zatancovat. Aspoň já teda! (10.09.2018)

Jediný, kdo může tenhle film brát vážně, je člověk, pro kterého je to prvním snímkem v životě. Parafráze na Pomádu, Hřísný tanec a zřejmě množství dalších hudebně-tanečních filmů s Johnny Deppem? Samozřejmě se nedá mluvit o kvalitě příběhu, už vůbec o něčem jako je hlubší myšlenka. Přesto má tenhle afektovaný muzikál kromě pár dobrých písniček něco do sebe. Co, to si asi každý musí najít sám...Ať už Cry-babyho věčná slza, "šmajchl" louka místo autokina nebo super "geniální" útěk z vězení. Tahle šílená revue má jednu výhodu, přesně víte, co si o tom myslet...buďto ji milujete nebo nenávidíte. (04.10.2010)

Nenápadná pecka doprostřed čela. Vidíte po ní ještě dlouho dvojmo, ne-li trojmo. Žít v Cry-Babyho světě, jsem nejšťastnější člověk na planetě. "Podívejte se na něj, s tou ďábelskou ženou... Naše jediné dítě, a teď jezdí v rychlých autech, zadržuje nelegální zbraně a očividně nosí oblečení navržené homosexuály..." (06.01.2009)

Nevim, jestli se mám smát, brečet nebo kulit oči, tak pro jistotu dělám všechno dohromady. Johnny Depp je pro mě Pan herec, takže i v roli Uřvánka (bože, ten překlad je opravdu šílenost) byl excelentní. Navíc na něm miluju tuhle rebelskou image, kdy mu vlasy padají do očí, takže co je jeho týče, tak 100%. Po shlédnutí celého filmu ze mě vypadla pouze věta: "Ten co to natočil, musel být stoprocentně na cracku!" Jinak si totiž neumím vysvětlit, jak by někdo mohl natočit něco tak kýčovitého, ovšem v dobrém slova smyslu! Vážně jsem se pobavila, poslechla si skvělou rock'n'rollovou muziku a pak jsem si šla s úsměvem lehnout. Film výborný, musí se však brát s menší nadsázkou. Za mě 75%. (11.04.2012)

Spíš hvězd 2,5, protože je to opravdu půl na půl. Co je fajn po celou dobu, to je rozhodně hudba. Stejně jako některé zpívající scény - at´ už to byla třeba ta, kde Johnny Depp brnká na kytaru při večerním vystoupení a zatáhne do toho i svou skoro holku, číslo ve vězení, anebo samotný „souboj“ na konci. Atmosféra let padesatých (ne, že bych pamatoval, to spíš jen coby škvrně a cucák tipuju), všude ty famózní starý bouráky a káry (a to říká člověk bez papírů) - i tomu hážu plus. Sotva ale dojede úvod, začne to v první polovině, kde to pro mě nedrželo až moc pohromadě, docela váznout. Jasně, ok Depp, ok hudba, ale dál? Dál je to nějak zmatek, pokud to nechci stavět celý na tom, že „tu jsou skvělý písničky, co chtít víc?“. Svět „Cry-Baby“ jako takový, ten je ujetý a plný bizardních postav až po okraj, což mi vůbec nevadilo. Akorát jsem si mezi všechny ty „sekáče“ a „suchary“ nenašel cestu. Když už to ale časově bylo zhruba v polovině, nakonec se to překvapivě i pro mě částečně zlomilo a postavy mě tou svou bizardností začaly bavit (to když se objeví třeba šílení rodiče Wandy). No a úspěšně to dorazil finální souboj! (neprozradím dál, abych to chystajícím koukajícím nekazil). Jen se prokousat tou první polovinou ... (07.09.2010)