Obsahy(1)
Čeští filmaři na německou okupaci téměř okamžitě filmově zareagovali: už pouhý rok po válce vznikli Nadlidé, stvrzující mýtus o všeobecném hrdinství obyčejných českých lidí. Odehrávají se na malém městečku, kde samozřejmě působí odbojová skupina, ale vinou zlovolného udání je odhalena. Napínavé pronásledování si vyžádá i lidské oběti, ale většině odbojářů, kteří vesměs pocházejí z vojenských kruhů, se podaří prchnout. V časovém ohlédnutí je to sice film přece jen zastaralý vypravěčsky i tematicky, avšak prozrazuje, jak nedávný traumatizující zážitek vnímali umělci záhy po jeho odeznění. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (12)
Takové vyprávění školáků na základce o okupaci. Film nepostrádá napětí a hereckých výkonů. Postrádá inteligenci. Vše je černobílé: Krejza je zmetek, jeho žena zlá němka, jeho syn zmrd. (Jak mohl vědět Krejza, že ta krásná žena, kterou si bere bude jednou okupantka?) Vojáci wehrmachtu jsou zlí a hloupí a strašně se přežírají, no prostě svině. Plukovník je statečný, ale už je naznačováno, že po roce 48 veleben nebude, spíš oběšen. Dědci dělaj odboj v hospodě a vožralí vyžvaněj kde co. No a tak dál. ()
Zajímavý příklad užití poetiky hraného filmu třicátých let na nacistickou okupační tematiku založenou na benešovském demokratickém pohledu na první měsíce německé okupace zbytkového Československa. Neobyklé je představení mladého Radovana Lukavského jako německého gestapáka. Ať je to jak chce, historická paměť nachází v tomto filmu svou oporu. Oporu v doložitelných faktech a souvislostech. ()
Taková hodinová sonda do poměrů v ČSR v době okupace. Tady je to v obraze malé vesničky, ve které se prostě občané přizpůsobují stávající situaci. Každý po svém. Každopádně tento film má v sobě odkaz, který by se měl zvlášť dnes znovu a znovu opakovat. Je to jednoduché. Nezapomeneme ani my ani naše děti. ()
Spoléhal jsem, že filmy natočené před „Vítězným únorem“ nebudou prohlodány bolševickým vlivem. Nemýlil jsem se, a snímek Nadlidé (1946) je toho důkazem. Je to jeden z pilotních filmů, ve kterém se filmaři vyřádili na lidské krutosti, a utrpení. Žádný prvorepublikový „cajdák“ prostě snaha o zachycení situace pod nadvládou Třetí říše, s kapkou tehdejší nenávisti. Než psychologický, je film spíše poselstvím pro další (demokratickou) generaci, a pro ucelení jejich představy o tehdejších poměrech. Na celém snímku je potěšující, že se zde mluví pouze o spojencích, Benešovi, a pouze okrajově o Rudé armádě. ()
Obdivuhodné, film vznikol tesne po vojne a nenávisť voči Nemcom z neho priam syčí. Za všetko utrpenie sú slová prievozníkovej ženy, keď posiela mladých preč tam kde nie je násilie a nabáda ich aby sa vrátili až v tejto republike bude kľud. Ale každopádne má tento film v sebe odkaz aby sa vrahovia plazili v prachu a aby nikdy sa nezabudlo na nich ani na zradcov. Film nemal úlohu rozoberať odvahu ľudí v odboji, ale ani útočiť na jednotlivých zradcov. Jeho snahou bolo ukázať, že nie vždy postoj politikov sa stretne so súhlasom u normálnych ľudí. Národ neklesol na duchu, nepokoril sa ale naopak začal sa aktívne zapájať do odbojovej činnosti a nezľakol sa ani drobných ale aj väčších hrdinných obetí.Ale memento nezabúdajte, ľudia ostalo. ()
Zaujímavosti (1)
- Ve filmu jsou použity dokumentární záběry pražských ulic z 15. března 1939. (lausik)
Reklama