Nástup

Byť je Nástup natočen na barevný materiál, jedná se o velmi černobílý film. Závěrečnou rozlučku s Rudou armádou museli vidět kluci a holky z Hollywoodu vedeni Spielbergem a inspirovali se zde pro všemožné patetické scény, materiálu je zde zdostatek ještě na několik dalších dekád (to ještě zachráníme Ryanů!). Vávra zde hřešil na to, že agitky byly v kurzu, takže se do distribuce dostaly i ty nejhorší, k nimž bezesporu Nástup patří. Schematické postavy se pohybují v šablonovitém příběhu, jejich interakce jsou povětšinou nechtěnou parodií. Z plejády zvučných hereckých jmen vyčnívají pouze dvě. Chudík zde podal jeden z nejhorších výkonů své kariéry, jeho Bagár je šedivý, nezajímavý a nudný. Oproti tomu Štěpánek v malé roli exceluje a herecky nad ostatními výrazně ční. Jeho tajemník je brilantní studií zbabělosti, touhy zavděčit se, pocitu méněcennosti, potřeby přežít za každou cenu a ochoty kdykoliv a před kýmkoliv ohnout hřbet. Štěpánek sám by si zasloužil svých nejen pět, ale rovnou i klidně deset hvězdiček, ale vzhledem k tomu marasmu kolem jeho postavy toho nejsem schopna. Jen s úctou hledím, jaké úsilí byl ochoten věnovat kvalitě odvedené práce i pro ryze nezdařilý scénář, z nějž celkem logicky musel vzejít nezdařilý film. Jedna hvězdička navíc jen za Zdeňka Štěpánka. (18.01.2023)

Drtivá většina filmu nestojí za moc, vytyčím tu jen to, co bylo na filmu dobré - a to zaprvé: davové scény (ty uměl Vávra opravdu skvěle - i závěrečnou scénu s Rudoarmějci). A dále musím ocenit výtečný výkon Marie Vášové v roli uječené nacistky....kvůli tomu se nedá tento film úplně zatratit....jinak zbytečná agitka. (26.03.2011)

Rok vzniku a téma nenechá v divákovi pochybnost o tom, co uvidí. 1) Fakt, že soudruzi ve filmu cítí potřebu ospravedlňovat odsun sudetských Němců, svědčí o jejich nečistém svědomí. 2) Jediný film, který znám a který zobrazuje odchod Rudé armády v listopadu 1945, ukazuje loučení se sovětskými vojáky vskutku dojemně: Byli jste naše naděje a teď jste naše síla...Vy přece nemůžete odjet! (10.10.2016)

Milé děti, soudružky a soudruzi! To se vám takle jednou vydali do sudet ukradeným autem záporák Hoger, fanatický klaďas Chudík a naprostý blb Mareš. Všichni na rukávech RG. Ne že by znásilňovali němky a kradli jako ostatní soudruzi, to ne. Přijeli do Grunwaldu znárodnit textilku. Jenže ouha, málem tam přišli o kejhák. Jenže Rudoarmejci, ti jsou všude a naše soudruhy z bryndy vytáhli. A pak přijela již kynoucí Hegerlíková, nadržená jako každá komunistka a vyčetla chudinkovi Chudíkovi, že prvně měl založit stranu! No jo ale kdo by tam byl, když i pošťák je fašista? Chudák Chudík jí byl zavlečen do postele a tam zprzněn. To Vávrovi vystříhali. Pak se objevil oficiál Smolík a přečetl si usmolený Komunistický manifest. Měl z toho orgasmus. Jenže kdoví, jestli to nebylo senilitou. Taky prochladl na barikádách a byl již v letech. Všichni v tom filmu mi připadali jako sjetí perníkem. Až na Hogera. Von není v partaji. Von stranu podved a myslí si, že bude majitelem továrny. No to neee! Soudruzi s ním zametou s reakcionářem zasraným! Vše je lidu, hajzle! Kouzelný akčák z pohraničí, skvělá režie. Doufám že Vávrovi na nebesích je ještě dnes stydno! (19.06.2018)

Budovatelský film vešel oprávněně do dějin jako synonymum pro kýč a odpad. Křečovité napodobování všeho sovětskoruského bez ohledu na skutečnou kvalitu, děje, souvislosti bylo dominantní součástí ohlupující první poloviny padesátých let. Atentát na historickou paměť lze považovat za společného jmenovatele tohoto hrůzného kýče. Svou hřivnu musel přinést i tak vynikající režisér jako Otakar Vávra. Umělec, který se tehdy blížil vrcholu své umělecké tvorby, ale i tady zkusil alespoň místy prosadit svou tvůrčí individualitu. Mimořádně kvalitní herecké obsazení, tak příznačné pro Vávrovy filmy, se uplatňuje i v tomto případě (debutující Štěpánková, Štěpánek, slovenští klasici Borodáčová, Zachar, Bagár a Chudík, Bechyňová, Fabiánová, Vášová, Hegerlíková, Höger, Smolík, Záhorský) však nemají co hrát a z čeho tvořit. Přesto se tu a tam bleskne na časy: vynikající postava prvorepublikového národně socialistického vlastence ve Smolíkově podání, skvělá Štěpánkova studie tajemníka Tietzeho, rvavá fanatická nacistka Elsa Magerová. Jsou to však jen faty morgány v pustině kýče, jehož vrcholem jsou scény se vševědoucími a všudypřítomnými sovětskými důstojníky. Pouť k vrbičkám - strnulá frázistická plakátovitost podprůměrné literární předlohy ani nic jiného neumožňovala - zůstává i dnes dokladem doby, v níž nebylo možno nekřivit charaktery těm, kteří přesto všechno chtěli žít , jednat a tvořit ne podle funkcionářských šablon, ale v duchu toho, co sami skutečně cítí, ve smyslu potřeby nitra, kterou v případě zdaru sdílí i divácká veřejnost a s ní i soudobá společnost. (14.03.2011)