Krakatit

Spokojenost s Krakatitem do značné míry souvisí se schopností dívat se na film očima diváka 40. let minulého století. Z dnešního pohledu se dá snímku vyčíst mnohé, především herectví Karla Högera sklouzává k patosu, v době vzniku působivé scény dnes vypadají lacině. Koncem 40. let ale Vávrův film představoval nepopiratelně atmosférickou a tématicky naléhavou podívanou. Jaderné hřiby nad japonskými městy byly ještě v živé paměti. Vávra sice Čapka přizpůsobil poúnorovým poměrům, takže protiimperialistický rozměr snímku nejde přehlédnout, ale narozdíl od pozdější verze nepůsobí aktualizace násilně a směšně. Vyslanec D'Hémon v podání Jiřího Plachého je jako vedlejší postava nepřehlédnutelný a dodává dramatu náležitý kousek mysteriózna a temnoty. Celkový dojem: 75 %. (17.01.2019)

Nadčasový skvost. Jak po stránce režisérské (na svou dobu prudce moderní a invenční Otakar Vávra), tak příběhové (mé silné nutkání přečíst Čapkovu předlohu), herecké (Karel Höger se svým všesmyslně ohromujícím výkonem jako jasný adept na Oskara) a hudební (především depresi navozující a jako buldozer vše devastující motiv za času pocátečních titulek) ... Zážitek ... Život je třaskavina, víš? Prásk, člověk se narodí a rozpadne se, bum! A nám se zdá, že to trvá bůhvíkolik let, viď? (17.11.2008)

Bezesporu jeden z nejlepších Vávrových filmů. Silně znepokojový snímek s nadčasových tématem zneužití jaderné energie vyvolává v divákovi pocit totálního zmaru a bezmoci, k čemuž dopomáhá fantastická kamera Václava Hanuše a hlavně dokonalá práce s hudbou Jiřího Srnky a celou zvukovou složkou. Otakar Vávra vlastně natočil film noir, který si světovou pozornost zaslouží i díky skvělým výkonům Karla Högera a tajemné Florence Marly. I přes své téměř sedmdesátileté stáří je Krakatit v dnešní jaderné době ještě více varující než v době premiéry. (19.08.2017)

Atmosféra je dokonale ponurá az hruzostrašná, ta je za pět hvězdiček. Mam ale problem s velkym rozsahem Capkova romanu (ma kolem 500 stran). V posledni tretine filmu je knizka doslova vykastrovana na tu nejnutnejsi kostru a sceny skacou ve zbesilem tempu z mista na misto. Kdo knihu necet musi se zakonite ztracet v deji. Navic prichazi o jeji zasadni momenty. Tohle scenarista Vavra prilis nezvadnul. Hřebíčkem do rakve je pak extremne rude zaverecne ponauceni, které pronese vozka (bůh). Nevědět že to napsal Čapek, přiřkl bych autorství Zděnku Nejedlému. Tohle měl Várva raději vystřihnout. V každém případě potěší dokonalý jiří plachý v menší roli ďábla, už vím kde se inspirovali nicholson s pacinem:). Za to představitelka princezny je příšerná, vůbec neumí hrát, chybí ji jakékoli kouzlo, charizma a sexappeal, tezko jsem chapal, co na ni hlavni hrdina vidi. (31.01.2009)

Vzhledem k dosavadní zkušenosti českého filmu s Karlem Čapkem se podařilo Vávrovy dostat jeho téma zase do nové úrovně. Zatím na dnes nedochovaný Zlatý klíček (1922) sedá prach nepochopení o významu toho projektu ve své době, Loupežník (1931) se zatím dostal jen málo mezi lid a zůstává encyklopedickým heslem o jediné účasti Marie Hübnerové ve filmu vůbec. V 1937 se blýsklo na lepší časy, kdy se Haas chopil Bílé nemoci a Frič Hordubalů. Bílá nemoc se ale nelíbila nastupujícímu režimu a Hordubalové doplatili na Čapkovu hádku s Havlem. Takže teprve kombinace Čapkových povídek a Krakatitu v prvních poválečných letech přinesla první prakticky neproblematické adaptace Čapka na plátna kin. Deset let po jeho smrti. To, co následovalo, je už zase docela jiný příběh, ale osobně si velmi cením toho, že právě v této době se Vávra přidal k Fričově a Bielikově snaze na něj nezapomenout. (03.01.2013)