Il ritorno dalla morte - Frankenstein 2000
Recenzie (2)
Protože jsem čekal příšernost, nebyl jsem nakonec zklamán. D´Amato natočil tenhle snímek pod pseudonymem David Hills v době, kdy už měl největší fláky za sebou. Mně vadily dvě věci - TV look většiny scén a nepříliš povedené speciální efekty - především drcení hlavy bylo hodně laciné, byť oči šly pěkně z důlků. Georgia se v kómatu mstí všem, co jí způsobily bolest a stav, v němž se nachází, ale také těm, co se vše snažili zahladit a hodit na Ricka, jejího pomocníka a ochránce. Když je Rick, čekající ve vazbě zavražděn a jeho smrt zinscenována jako sebevražda, vstoupí životní síla Georgie do jeho těla a vydá se za pomstou. Trochu to připomíná snímky Patrick nebo Dotek medusy, akorát že Georgia využívá pomocí telepatie jiné tělo. Mrtvol je dostatek a dojde i na pajšl ven. Skvělou hudbu, která vytváří napětí téměř po celou dobu, složil Piero Montanari. Jistě, nelogičnosti se najdou, především jak Georgia, co by čerstvě přistěhovaná, mohla v Rickově těle najít všechny, co potřebovali zakroutit krkem, ale budiž. A nějak mi uniklo, proč na maškarní party byly vlajky se svastikami a obraz Hitlera. Snímek vypadá jako z poloviny osmdesátých let a dnes ho zřejmě alespoň trochu ocení především sběratelé. ()
Mladá žena Georgia je partou výrostků brutálně znásilněna a po útoku končí v komatu. V rámci zachování počestnosti a dobrého jména malého města, je vina svalena na místního zaostalce, který je následně uvalen do vazby. Nespravedlnost a křivdu neunese a život ukončí sebevraždou. Tyto okolnosti mají však neuvěřitelný spád a jakousi neznámou silou, ruku v ruce s touhou po pomstě Georgia dokáže telepaticky mrtvého přítele oživit a odplata má tudíž zelenou... Ritorno dalla morte spadá bohužel do kategorie těch špatných fimů. Od takové kapacity jsem popravdě čekal plejádu špičkové italské zábavy jakou je možno nalézt například ve šlágrech Rosso sangue, Antropophagus či Buio Omega. Celé mi to tu smrdělo schématičností o pomstě na nedotknutelné společnosti, která se ve skutečnosti nese v duchu nacistické subkultury a komplexně je pojata nehorázně komicky až infantilně, což hrubě podkopává celkový dojem. Celou tu preciznost a náboj předešlých hitů tu jen ztěží hledat. Jakýkoliv přesah či náznak na hranici světlých chvilek totiž pohotově zazdí vykalkulovaný konstrukt o zlu a dobru, které je tupě podsouváno konzumentům, jako by ani neměli svůj vlastní mozek. Palec dolů a hurá si zpravit chuť nějakou lepší a chutnější jednohubkou. ()
Reklama