Pasáček z doliny

Tenhle příběh mě zasáhl na tom správném místě. Malého chlapce mi bylo opravdu líto. Každý s ním jednal jako s hadrem, ale na práci to jim byl dobrý. Ten malý prcek způsobil, že jsem si vzpomněla na Boženu Němcovou a její V Zámku a podzámčí, kde byl taky takový klučina, ke kterému nebyl život taky zrovna moc přívětivý. Před Libuší Geprtovou a Josefem Kemrem musím smeknout. (25.07.2010)

Další zdařilá vláčilovská adaptace literárního díla (stejnojmenná novela patří k méně známým dílům Ladislava Fukse), jíž se režisér z jiného úhlu vrátil ke stejné tématice, kterou už několik let předtím zpracoval ve "Stínech horkého léta". Vrcholem Vláčilovy tvorby 80. let je pro mne "Stín kapradiny", ale jak už jsem asi někdy někde na CSFD poznamenal, od tohoto režiséra jsem nikdy neviděl film, který by se mi (a to hodně) nelíbil, včetně toho (i samotným režisérem) zatracovaného "Mága". (26.07.2010)

Předposlední film Františka Vláčila a je vidět, že mistrovi dochází bohužel dech. Jeho lyrické a poetické vidění už nemá takové souznění s obrazem a celistvost detailů a záběrů nevyniká, tak jak jsme u předešlých Vláčilových filmů zvyklí. Spíše připomíná Kachyňovu poetiku (zejména ty animace svítících očí ve snopech a keřích). Taky zásadně chybí Liškova hudba s propojením jednotlivých filmových částí, bez které to prostě nefunguje. Naštěstí herecké obsazení je výborné a Josef Kemr v roli staříčka, Ilja Prachař jako starosta, Jiří Němeček jako Potocký, Libuše Geprtová coby matička nebo samotný pasáček Vlastimil Drbal film pevně drží ve svých kvalitních hereckých okovech. Docela mě překvapilo, že námět pochází z pera temného Ladislava Fukse, podle nějž scénář napsal Jiří Křižan a i zde použil svou nesmrtelnou větu "Tož tak na světě..." Občas jsem měl problém porozumět slovům, ani ne však kvůli nářečí, jako spíš kvůli ozvučení. Prostředí statku starosty a některé další lokace připomenou Vláčilův starší snímek Stíny horkého léta, odehrávající se ve stejné časové rovině a se stejným motivem banderovců jako Pasáček z doliny. Když srovnáme oba dva snímky, Stíny horkého léta jsou o dvě třídy lepší. Pořád je však Pasáček z doliny nesrovnatelně zdařilejší v porovnání s dnešní filmovou tvorbou. (17.06.2020)

Ladislav Fuks přispěl do dějin československé kinematografie nejen fenomenální románovou předlohou k Herzově strhující adaptaci jeho Spalovače mrtvol, ale i právě třeba touto stejnojmennou baladickou prózou z valašských hor reflektující poválečné proměny chudého venkova. Není to jistě Fuksova kniha z nejzásadnějších, Františka Vláčila však zcela nepochybně zaujal především její lyrický rozměr, neboť právě lyrické vidění světa je i jemu vlastní a umělecky neobyčejně působivé lyrické pasáže najdeme snad ve všech jeho filmech. Také jeden z našich největších režisérů měl nástupem normalizace problémy se znovuetablovaným režimem a tak tlakem moci přizpůsobil počátkem 70. let svoji uměleckou metodu normalizačnímu klimatu a výsledkem byla díla zbavená vláčilovské naléhavosti a duchovní hloubky. Přesto stále vznikaly mimořádná díla a jedním z nich byl právě Pasáček z doliny. Svět nahlížený dětskýma očima, plný melancholie a poetizace jinak velmi pohnutého životního údělu, konec války a přechody banderovců vyprávěné jako pohádkový příběh, drsná a syrová všednodennost zapomenutého světa, kam dějinné události doléhají se značným zpožděním a kde rytmus života určuje jen koloběh ročních období proplétající se s naračními světy hlavního dětského hrdiny, pomalu plynoucí komorní film, který se, stejně jako jeho Stíny horkého léta, točí kol pro Františka Vláčila zřejmě zásadního tématu... (05.01.2012)

"Já sú pastýř, musím pást..." Roztomilý venkovský klučina věřící na skřítky na jedné straně, drsná realita života v poválečné době s Banderovci v zádech na straně druhé. Tuhle vcelku kontrastní mozaiku sestavil mistr Vláčil vcelku zajímavě. Kouzlo tohoto melancholicky laděného snímku tkví v první řadě ve zcela spontánním Vlastimilu Drbalovi v hlavní dětské roli. Onu posmutnělou poetiku podtrhuje kamera Františka Uldricha, která dokáže někdy doslova kouzlit (viz zejména záběr s odrazem na vodní hladině při dialogu pasáčka s jeho maminkou u potoku) či upoutat detailem. Pěkná je i závěrečná písnička v podání Karla Černocha za doprovodu houslí a cimbálu, jejíž ráz koresponduje s charakterem celého filmu (plného moravského nářečí). Některé postavy nejsou zrovna moc sympatické. Zatímco u starosty Ilji Prachaře to moc nevadí, u maminky pasáčka v podání Libuše Geprtové je to už trošku na pováženou. Ta její role je taková nejednoznačná. Chápu, že má o to více asi vyznít charakter pasáčkova dědečka, ovšem Josef Kemr zde působí přeci jen spíš nepřekvapivým dojmem (trošku jako jiný jeho děda v Na samotě u lesa). (08.12.2020)