Hadí jed

Tři chlapy, dvě maringotky a jeden pes. Do tohoto prostředí přijde mladá dívka (Ilona Svobodová), aby poznala svého otce, kterého před tím nikdy neviděla. Zprvu to setkání probíhá vcelku šťastně, ale díky alkoholu, který působí vskutku jako "hadí jed", to štěstí nemůže dlouho vydržet... Hodně syrově zpracování. Maringotky, sníh, dující vítr. V těchto kulisách se odehrává většina filmu. Josef Vinkláře byl famózní herec, ale při pohledu na něj v tomto filmu je člověku spíše do pláče, než že by si to jeho herectví nějak moc užíval I když vlastně právě v tom je velikost herců jako on. (06.05.2017)

Československý film měl v minulým století jednu obrovskou výhodu, měl neskutečně talentované herce a přesně toho využil i František Vláčil ve svým filmu Hadí jed. Většina příběhu se odehrává na jednom místě, ve čtyřech osobách, dvou maringotkách, v zimě a se spoustou sněhu. Je to málo, co ? Ale i tohle málo stačilo Vláčilovi k perfektní gradaci příběhu, uvěřitelnosti, že je hnusný počasí i když by na okna ťukaly sluneční paprsky a úplně to samý málo, stačilo i panu Vinklářovi k ukázce svého neuvěřitelného hereckého umění. Tak jako má pan Rudolf Hrušinský dár hrát svým pohledem, tak má pan Vinklář dar hrát svým hlasem, to je naprosto úžasný a obdivuhodný, co Josef Vinklář dokázal udělat s jedinou filmovou scénou pouhým tónem svýho hlasu. (13.02.2010)

Krušné období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let doléhalo na Vláčilův umělecký rukopis neobyčejně těžce a snad právě někde tady pramení režisérova osobní zkušenost s démonem alkoholu, s jehož pokušitelským sváděním zápasil vlastně až do konce života. Ne náhodou se pokusil o jakousi sebereflexi prostřednictvím tohoto filmu, mrazivé baladě o marném vzdorování sebe sama. Vztah mladičké dívky, seznamující se na prahu dospělosti se svým zapovězeným otcem a hledající skrze několik strávených dní v jeho přítomnosti nesnadnou cestu k jeho nitru, a notorického alkoholika, fatálně přehlížejícího cenu vlastního selhání, získává punc originality nejen použitím černobílého materiálu, ale především realisticky civilní formou, vyhýbající se jakékoli vyumělkovanosti. I zde si zasluhuje divákův obdiv famózní Vinklářova studie nevyléčitelného pijana, která v rámci jeho početné filmografie představuje nepochybně zásadní vrchol, na nějž mohl později navázat jen zřídka. Neméně skvěle si vede tehdy jedenadvacetiletá Ilona Svobodová, podporována zčásti floutkovsky přesným Heřmánkem. Hledání cesty ven z uzavřeného kruhu nebylo pro Vláčila jistě jednoduché, ale věnoval-li zbytek svých sil do služeb celuloidové magie, bylo to vlastně vyrovnané dvojí opojení. Vzdát se nedokázal ani jednoho. A to bychom měli ocenit. (14.11.2010)

Vynikající dramatický film. Ilona Svobodová, ač v té době měla za sebou pár filmů vynikajícím způsobem zahrála dívku, která po smrti své matky hledá cestu ke svému otci. Ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobrý v tomto případě neplatilo, přestože se zdálo, že si oba k sobě najdou cestu, démon alkoholu nit přetrhl. (13.02.2016)

Vynikající obsazení hlavní čtyřky, Svobodová je perfektně naivní a naopak některé Vinklářovy monenty jsou hodně deep. Vláčilova volba natočit film černobíle i v roce 1981 mu dodává na atmosféře, trošku mě mrzí, že se celým filmem netáhne ta podivná hrubá nálada nelidské plískanice, ve které Svobodová přichází na montážní pracoviště, kde se upíjí její zatím nepoznaný otec Vinklář, to mělo totiž až trochu Stalkerovskou náladu. Naopak musím bohužel říct, že mě akutně srala hudba Luboše Fišera, tenhle film by si zasloužil rescore. (19.02.2019)