Rose Island

Letošní rok je pro mě rokem italských filmů. Letos mě toitiž Italové nejednou krát přesvědčili o tom, že jejich filmy nemusí být jen o řevu a temperamentu. Třeba u Rose Island jsem nenašel jedinou vysloveně ukřičenou scénu. Naopak jsem se potkal s dobrým nápadem a místy dechberoucím zpracováním. Nejlepší moment byl hned v úvodu, kde hlavní hrdina v Imole na dráze přijde na to, jak vytvořit svůj vlastní svět a v pozadí hraje legendární Hey Joe od Jimmyho Hendrixe. Tady jsem věděl, že koukám na něco jedinečného. A ač to s filmem pak bylo jak na houpačce, tak vesměs to byla vysloveně podařená filmová událost. (21.12.2020)

Zhruba první třetinu filmu jsem si říkal, jak je to blbě, protože podivně afektovaně a jaksi mimoňsky udělaný a ani jsem si nevšiml, že už jsem v tom až po uši, a že se mi to vlastně ohromně líbí. Zvykl jsem si dokonce i na představitele Giorgia Rosy- a to už je teda vážně co říct. On je to sice nehezkej a na první dobrou nesympatickej kluk, ale typově zabodoval už v Ratatouille, takže i tady šli najisto s vědomím, že všichni populární hrdinové nemusí mít tvář a tělo Brada Pitta. Na konci jsem se opakovaně dojímal a je mi líto, že už si na ostrově nikdy svobodně nedám svoji lajnu, ani si z něj neodvezu třeba pancrfaust. Jsem ošklivej, ale lidi začnou bohužel brzo napadat různý věci. Jen s diskotékou bez zavíračky, nebo s lockdownem bez roušek prostě neumíme být spokojení napořád. (12.12.2020)

Vo Svete sa denne dejú také veci, nad ktorými (viac-menej) „nechápavo“ krútime hlavou. Film „Rose Island“ sa snaží spracovať jeden príbeh, ktorý sa stal neďaleko od Talianska. Giorgio Rosa v roku 1968 sa rozhodol, že si postaví vlastný a nezávislí ostrov (na medzinárodných vodách). Na ostrov môže prísť ktokoľvek a môže požiadať aj o občianstvo. Film dotkne takmer všetky dôležitejšie časti príbehu, ako „vznik“ ostrova pomocou priateľov, boj s Talianskou vládou, hájenie záujmov na Európskej súde, ako aj smutný (ale očakávaný) koniec celého „projektu“. Mierne mi vadí, že na vybudovanie ostrova z pohľadu technickej stránky nevenovali trochu viac pozorností. Na druhej strane som rád, že režisér sa nebál (aj keď len povrchne a občas „parodicky“) trochu ukázať, že ako rieši „podobné“ problémy Talianska vláda (na spôsob taliansky). Zaujímavý príbeh o realizácii vlastných snov, ale predovšetkým o imponovaní bývalej frajerky (v snahe získať ju naspäť). Po dlhšom čase jeden taký jednoduchší snímok v zozname filmov Netflixu, ktorý síce nie je prevratný, ale za to je viac-menej v poriadku. P.S.: Autentické obrazy a fotky sa už stávajú nutnou súčasťou u takýchto filmoch. Osobné hodnotenie: 73% (***) (05.01.2021)

Dabingforum: V českomoravském znění: Ondřej Brousek - Elio Germano (Giorgio Rosa), Jan Vlasák - Fabrizio Bentivoglio (Franco Restivo), Ondřej Kavan - Tom Wlaschiha (W.R. Neumann), Hana Kusnjerová - Matilda De Angelis (Gabriella), Libor Hruška - Luca Zingaretti (Giovanni Leone), Roman Štabrňák - Leonardo Lidi (Maurizio Orlandini), Jaromír Meduna - Andrea Pennacchi (Ulisse Rosa), Denisa Nesvačilová - Violetta Zironi (Franca), Viktor Dvořák - Fabrizio Rongione (Carlozzi), Petr Stach - Giovanni Ludeno (Tullio Di Marzio), Ernesto Čekan - Alberto Astorri (Pietro), Ladislav Frej - Giulio Farnese (Emanuele Nunziante), Ladislav Hampl - Max Malatesta (Giuseppe Annichiarico), Miroslav Hanuš - Marco Cavalcoli (Sanguinetti), Miroslav Hrabě - Gennaro Iaccarino (Duilio Carrisi), Jiří Knot - Marco Tornese (Oscar Luigi Scalfaro), Jiří Panzner - Gianluca Delfini (Podtajemník), Lukáš Pečenka - Bruno Gouery (Tajemník), Vlasta Peterková - Eliana Bosi (Giorgiova matka), Miroslav Táborský - Peppe Marzano (Alfonso Mandia), Miloš Vávra - Nicola Ciccariello (Luigi Gui), Petr Burian, Zdeněk Maryška, Jan Meduna, Jiří Ployhar, Václav Rašilov, Filip Tomsa, David Voráček Překlad: Petra Procházková Zvuk: Guillermo Teillier Asistent výroby: Jan Jabůrek Vedoucí výroby: Marek Hrazdil Dialogy a režie: Zdeněk Štěpán Vyrobilo: Studio Virtual pro Netflix 2020 (29.12.2020)

Neskutečně sympatický a vskutku neuvěřitelný příběh Růžového ostrova, který se skutečně stal, ačkoliv mnohé je samozřejmě více či méně přibarvené. Charisma Elia Germana je neskutečné, svým nadšením a idealismem mírně připomíná samotného Roberta Benigniho. Milostná zápletka, jakkoliv má v některých scénách své opodstatnění je sice takovým pátým kolem u vozu, které sice neurazí, ale sotva někoho nadchne. Též mě trochu mrzí vyhrocení konfliktu do toho extrému, kdy divák je nucen fandit Giorgiovi, zatímco italská vláda je bezskrupulózní byrokratickou institucí, která pro ostrůvek svobody za vodami "nesvobodného" systému nemá pochopení. Respubliko de la Insulo de la Rozoj je zde navíc popsána až těžce idealisticky, tudíž to mnohem víc připomíná diskotéku než nějaký skutečný pokus o vytvoření svobodného státu. Na jednu stranu je toto všechno škoda, na stranu druhou je mi naivní pojetí snímku svým způsobem sympatičtější a možná i příjemnější než se trápit u nečernobílého dramatu o problémech konceptu svobody. (19.05.2021)