Rose Island

Neskutečně sympatický a vskutku neuvěřitelný příběh Růžového ostrova, který se skutečně stal, ačkoliv mnohé je samozřejmě více či méně přibarvené. Charisma Elia Germana je neskutečné, svým nadšením a idealismem mírně připomíná samotného Roberta Benigniho. Milostná zápletka, jakkoliv má v některých scénách své opodstatnění je sice takovým pátým kolem u vozu, které sice neurazí, ale sotva někoho nadchne. Též mě trochu mrzí vyhrocení konfliktu do toho extrému, kdy divák je nucen fandit Giorgiovi, zatímco italská vláda je bezskrupulózní byrokratickou institucí, která pro ostrůvek svobody za vodami "nesvobodného" systému nemá pochopení. Respubliko de la Insulo de la Rozoj je zde navíc popsána až těžce idealisticky, tudíž to mnohem víc připomíná diskotéku než nějaký skutečný pokus o vytvoření svobodného státu. Na jednu stranu je toto všechno škoda, na stranu druhou je mi naivní pojetí snímku svým způsobem sympatičtější a možná i příjemnější než se trápit u nečernobílého dramatu o problémech konceptu svobody. (19.05.2021)

Do tohto filmu som sa pustila, lebo mal dobré hodnotenie od užívateľov, ktorí majú podobný filmový vkus. Takže som si neprečítala, o čom je. Dokonca som nejakou náhodou (asi som si bola pohľadať nejakú dobrotu v chladničke), neprečítala ani úvodné titulky. A tak, asi v polovici filmu, som si uvedomila a skontrolovala, že toto je film podľa skutočných udalostí. A začala som sa na jednotlivé postavy pozerať inými očami. Giorgio Rosa, sa mi v podaní jeho hereckého predstaviteľa, zdal pristarý na čerstvého držiteľa titulu inžinier a trochu detinský, čo sa týka komunikácie a správania. O to viac však stúpol v mojich očiach, keď som si uvedomila, do akého projektu sa pustil. To, čo sa dialo v pozadí mocenských štruktúr tej doby, sa mi zdalo až neuveriteľné. A neuveriteľné sa mi zdá aj to, že som doteraz o tomto umelom ostrove nepočula. Mohlo to byť zaujímavé, keby to nedopadlo takto. Na záver pobaví riešenie celej kauzy zo strany OSN: tak oni posunuli vzdialenosť medzinárodných vôd o celých 6 míľ! (16.03.2021)

No čo sa človek nedozvie. Určite by ma nenapadlo, že jediná úspešná námorná invázia Talianska bol námorný útok na úbohú plošinku o rozlohe 400 metrov štvorcových. Na mieste OSN by som vydal rezolúciu o neoprávnenom útoku, na defacto slobodný štát. Medzinárodné vody sú holt medzinárodné vody. Život píše tie najkrajšie príbehy, pričom aj tu platí, kde je vôľa, tam je všetko možné. Na slabší nadpriemer akurát. 70/100 (12.01.2021)

"Ty mě vozíš po městě a nemáš ani řidičák?" "Nenutil jsem tě abys jela, ne? Travalas na tom." "Trvala?" "Jasně. Nikdy bych tě přece bez souhlasu nevozil po Boloni v ručně postaveném autě bez espézetky, bez řidičáku, a navíc opilej." ______ Welp, evropský Netflix je stále víc divácky atraktivnější. Již nějakej ten pátek jsem neviděl zábavnější feel-good komedii z koprodukce Itálie a Francie, která disponuje tak originální a nepředvídatelnou premisou, nečekaně inspirovanou na základě těžko uvěřitelných skutečných událostí. 'Rose Island' je v podstatě taková pošetilá robinsonáda naruby - laicky řečeno anarchistická hořkosladká retro satira z éry květinových dětí, která nápaditě rámuje bizarní příběh o sortě amatérů, kteří se nehodlají svázat společenskými buržoazními konvencemi, a spontánně si vytvoří vlastní nezávislý stát uprostřed vod Jaderského moře, kde nepanují žádná konstituční pravidla, a který představuje jakousi pomyslnou oázu svobody.... Snímek evidentně rezignuje na jakoukoliv dramatizaci, a zcela dobrovolně se poddává excentrické bujarosti a sentimentálním absurditám - ve vypravěčské intonaci jde o žoviální anti-establishment výsměch vysoké politice, který svou inspirativní symbolikou o 'Don Quijotském' boji s větrnými mlýny (které ztělesňuje vládní jurisdikce), hledání neomezené svobody a idealistické utopie, bezprecedentně zahřeje u srdíčka. 'Rose Island' sice nevzbuzuje kdejaký markantní ambice, jenže stěžejním účelem bylo svou groteskností pobavit - což se režiséru Sydney Sibiliovi vydařilo na výbornou - já sám čas od času sporadicky potřebuju vypnout mozek a unášet se na temperamentních vlnách podmanivýho optimismu - mnohdy není potřeba víc. Casting je mimochodem neskutečně charismatický.... // VERDIKT: svět patří snílkům UwU // (07.03.2021)

Letošní rok je pro mě rokem italských filmů. Letos mě toitiž Italové nejednou krát přesvědčili o tom, že jejich filmy nemusí být jen o řevu a temperamentu. Třeba u Rose Island jsem nenašel jedinou vysloveně ukřičenou scénu. Naopak jsem se potkal s dobrým nápadem a místy dechberoucím zpracováním. Nejlepší moment byl hned v úvodu, kde hlavní hrdina v Imole na dráze přijde na to, jak vytvořit svůj vlastní svět a v pozadí hraje legendární Hey Joe od Jimmyho Hendrixe. Tady jsem věděl, že koukám na něco jedinečného. A ač to s filmem pak bylo jak na houpačce, tak vesměs to byla vysloveně podařená filmová událost. (21.12.2020)