Žiletky

Božské, toto mohu. Fatální Markéta a Topol na hranici surreálna a reality. Jen je smutné, jak vlivné jsou dodnes dobové odsudky pánů Lukeše a Blažejovského, kteří se v Kinorevui a ve Filmu a době sice neshodli, jestli Tyc opisuje z Juráčka nebo Tarkovského, ale dozajista se shodli na tom, že Hrubešová tedy určitě ne. Ale zase je pěkné, že si určili společného nepřítele a to jim dodalo na důvěryhodnosti. (10.03.2009)

Žiletky Zdeňka Tyce jsou v kontextu českého filmu naprostým solitérem a v našem geografickém prostoru i zjevením. Film reflektující existenciální krizi středoevropského intelektuála (symptomatické jméno hlavního hrdiny - Andrej Chadima!) spíše jen omylem spojovaného s prostředím a fenoménem dobového undergroundu, film jako obrovská a přesná metafora nemožnosti intelektuálního úniku z české kotliny (symbolická scéna odlehlé koliby pod Karlovým mostem), film plný nádherné hudby Psích vojáků (zvláště závěrečné Žiletky se švenkem kamery do prázdnoty vesmíru plného hvězd; ale i motiv písně Chce se mi spát...), film s významovými přesahy, s poetikou hledání a s přístupem, který lze označit jako UMĚLECKÝ, film snažící se dávat odpověď, film plný symbolů (komín - absurdita protestu, Kristýna - symbol nedosažitelnosti, pouť, bloudění, páter noster...), film vybočující svým přístupem k barvě, černobílý i plný barev a barevného tónování odrážející psychický stav a nálady hlavního hrdiny (jasný odkaz k jinému intelektuálovi světového filmu Krzysztofu Kieslowskiému a jeho trilogii barev vznikající ve stejné době), film rozdělený na dvě nevyvážené, byť obě velmi důležité části - černobílou - popisnou a barevnou - symbolickou, film těžký, hloubavý, depresivní, přemýšlivý, mnohoznačný a mnohoúhelný... Spolu s Reifovou Postelí, režisérovým debutem a v poslední době se Štěstím Bohdana Slámy na dlouhou dobu jediný skutečně autorský film. (Škoda, že byl pro festival Berlinale zbaven své závěrečné barevné katarze...) (19.05.2007)

Nikdy v životě jsem neviděla film víc umělecky a poeticky ztvárnění, žel bohu k jeho škodě, protože pro mě to byla hrozná zívačka, úplně by mi to stačilo vidět sestříhané do 20 minut čistého času. Tenhle film bylo opravdovým utrpením sledovat, přišlo mi to, jako kdybych měla trávit celý den s člověkem o kterém nevím absolutně nic a s tím člověkem poznávám lidi, které on zná, ale já je opět neznám. Charaktery postav byly hodně jemně načrtnuté, k žádné postavě filmu si nešlo vytvořit vztah, ať už pozitivní, nebo negativní. Proti Topolovi jinak nic nemám, ale 108 minut koukat na ten jeho ukřivděnej psí pohled mi naprosto stačilo, nějak jsem furt nechápala proč se furt tváří, že ten svět je tak hrozně proti němu, když se mu zas tak nic hrozného nedělo. ,, Mladík trýznivě prožívá čas vojny." Tím jako chtěl básník říci, že za komunistů, byla vojna strašná, njn co by se dělo, kdyby náš hrdina žil v Americe a narukoval tam na vojnu, to by neprožíval trýznivě, ale cool,když by ho poslali někam vybombardovat nějaké město...ehm, rozuměj srovnávat pořádek. Takže jednou a stačí. (15.01.2014)

Psí vojáci jsou moje srdcovka, proto tento film obdivuji už jen za to, že jsem mohl vidět Filipa Topola ve zcela netušených výjevech - třeba když brečí na otcově pohřbu, leze na komín nebo se sprchuje - a to ani nemluvím o ikonické scéně, kdy do sebe obrátí na ex flašku rumu, načež sebou flákne o zem. To je dokonalé! Nicméně i přes všechno toto dobré musím říct, že se zdaleka nekonala tak velká katarze, jakou jsem čekal. Tento film je totiž příliš podivný. Vždyť už jen to obsazení - Filip tu hraje vedle Ivy Janžurové, Tomáše Hanáka, Terezy Pergnerové a Petra Lébla? Velmi nesourodá partička... Mám rád bizarní věci, ale tohle na mě bylo asi zu viel (viz třeba asi dvacetiminutová scéna, jak Filip leze na komín.. a pak zas dolů). Písně Psích vojáků i osoba Filipa Topola jsou velmi silným a sugestivním materiálem a myslím si, že se jich dalo při tvorbě celovečerního filmu využít líp. (19.10.2013)

Když je moon v Utahu, chytáme se za hlavu, zalitý v olovu, únavou na hubu. Pocity jak žiletky, žiletky mý baletky, a v pustým dni, pustý bradavky. Jedeme ve vlaku a v podstatě furt, s peklem a andělem, než se nadějem. Žiletky na těle, žiletky v těle, žiletky ve vlasech, žiletky a jeden steh. Filip Topol 1988. Nedoceněný film, který i mně, který psal o mistrovi Topolovi bakalářskou práci, zůstane vážně nedoceněn. Má svou poetiku, má svou intelektualitu, čerpá z prvků Tarkovského, ale mohl dát mnohem hlubší strukturu a závěry, než ve finále podal. Má pár krásných scén, ale mohl jich dát mnohem více. A to si Topol zasloužil, protože byl géniem písma, géniem existenciality, géniem empatie. Ale co dělat.... Chce se mi spát. Když přijdu ráno domů, sednu si a zapnu televizi. Venku choděj krásný holky, začíná novej den. Ale co s tím, záchod je ucpanej, a žiletky jsou tupýýýýýýýý.  I am lucky, vždyť ty taky... Budem spolu, pouštět draky... Ahoj, Filipe, tam nahoru. I já se brzy rozloučím s Kiliánem, neboj se. (10.12.2021)