Boží ruka

Pocta ženám (i keď s istou mierou vulgarizovania), Neapolu, Maradonovi, futbalu a sčasti aj talianskemu filmu. Kvitujem upustenie od opulentného, miestami videoklipného štýlu z Veľkej nádhery a Mladosti (aj keď tieto filmy zbožňujem) a návrat Sorrentina k jeho ranej tvorbe. A áno, Sorrentinov Amarcord. (31.01.2022)

Sorrentino nie je môj kamarát a tento film vyzerá na jeho osobné stvárnenie Neapola, ktorý sám zažil v istom artovom Felliniho štýle. Nepáčilo sa mi to. Nevychutnával som si ako vyprahnutý mladík nakladá starenu nad hrobom ani jeho homosexuálne eskapády. Možno domáci Neapolčan pochopí film viac. A možno práve preto to zobrala ozajstná krásavica Lisa Ranieri, čo by tiež rodená Neapolčanka. Z našich končín by najlepšie film posúdil asi Marek Hamšík. (17.12.2021)

Paolo Sorrentino nikdy nezabudol na svojich rodičov. Veľmi krásny a mnohokrát dojímavý film. Sorrentino nikdy neholdoval vizuálnej skromnosti, a aj tento film je toho dôkazom, no napriek týmto okázalosťou a výstrednosťou stále dokázal zachovať nežnosť a intimitu príbehu.  Táto dichotómia sa vinie celým filmom - okázalosť a intimita, humor a vážnosť, sen a realita, prítomnosť a budúcnosť.  The Hand of God môžeme považovať aj za Sorrentinovu ukážku vlastnej lásky k filmovému médiu. (21.12.2021)

Daleko decentnější a méně opulentní záležitost než třeba Velká nádhera nebo Mládí. I přesto Sorrentino na svém místě, s překrásnou kamerou a pln vzpomínek na osmdesátá léta dvacátého století. Na Neapol, na tamní fotbal, na Maradonu, na režisérské legendy doby, ale i na dětství a lásku - lásku k ženám, k životu, k rodině. To všechno v tomto filmu. Krásně, ale přitom decentně. Tak, jak to umí natočit jen a pouze Paolo Sorrentino. (31.12.2021)

Lehce jinačí, než klasický Sorrentino. Ve filmu je použito mnohem méně diegetické hudby a až kýčovitých záběru (které i tak vypadají překrásně), než jsme byli zvyklí. Co však Boží ruka nedosahuje ve vizuálu dosahuje v tématech, kterých se dotýká. Film je totiž s největší pravděpodobností zatím nejdospělejší Sorrentino, a také režisérův nejvíce osobní snímek. Druhá polovina filmu je na mě až moc pomalá, avšak rozhodně se jedná o mnohem lepší film, než předchozí Oni a Silvio. (15.12.2021)