Boží ruka

 „Nemluvme o smutných věcech.“ „Pak ale není o čem mluvit.“ „Jsi nasranej? Sirotci jsou pořád nasraní.“ „Dobře, já mámu, tátu mám, ale taky jsem vlastně sirotek. Osamělost, to je ten problém. Ale nezapomeň, že jsi svobodnej. Svobodnej! Na to nezapomínej!“ Neapol, ktorý zanechal nezmazateľnú stopu v pamäti dospievajúceho Sorrentina – magické vône, zvuky, Maradonna a jeho kontroverzný gól počas talianskeho šampionátu v r. 1986 a Neapol nakoniec vyhral. Vlny obmývajúce brehy prístavu a svetlá v diaľke. Prebúdzanie sa erotiky. Prvá tragédia, ktorá nemilosrdne vtrhne chlapcovi do života. V tomto filme je toľko motívov, že je ťažké ich menovať. To asi nie je potrebné. Film vo vás evokuje pocit, že ste boli aj vy pri tom, keď sa v mladom Paulovi (tu ho predstavuje postava Fabietta) zrodila láska k filmu a predsavzatie, že bude režisérom. (11.01.2022)

Jeden z těch filmů, co to dám srdcem a ne rozumem. Ale nemůžu jinak. Už dva dny mi leží v hlavě a nechce se mu ven. Možná trošku horší příběh, ale to vem dneska čert. Jinak velká paráda. Hlavně hudba, konec a poslední scéna. Nádherné, zároveň mnohdy bolestné dospívání a určitě nejlepší Sorrentinův film. (29.12.2021)

Nepodařená vykrádačka typické poetiky italských filmů vzniklých v době, do níž je zasazen i tento film. Hodně křiku, nahých holek v nezvyklých situacích, velkých rodin, divoké gestikulace, hlasité mluvy, podivných existencí- ať už jde o proporce, formy postižení, nebo specifické charaktery… Nepůsobí to ale přirozeně, je to křečovité, je to póza. Některé scény zralé na zlatou malinu, naopak na vysloveně silnou, takovou, která by mě chytla za srdce a způsobila nějaké hlubší citové pohnutí, jsem v Boží ruce nenarazil. Převážně nelíbilo. A nejen kvůli té pošahané granny. Já bych něco takového ve svém filmu nechtěl, fakt ne. (26.03.2022)

Z toho mála co jsem od Sorrentina viděl je Boží Ruka někde uprostřed.Moc pěkná kamera je jasná a láska k Neapoli,rodině a filmařině očividná,nicméně víc jak dvě hodiny je na takhle komorní konverzačku poměrně dost a v druhé půlce už sem se víc nudil než bavil.Kdybych si měl vybrat mezi podobně laděnými filmy (nejen) o dospívání asi bych raději sáhl po Call Me By Your Name (a z toho sem taky nebyl úplně na větvi)...60% (21.12.2021)

Ve světle Spielbergovo Fablemans se ukázalo, že tohle sledování ranné životní cesty velkého filmaře a objevování jeho múz mi sedělo víc. Na jednu stranu Sorrentinovo tragické dětství. Na druhou stranu, i když ve formě art filmu, to bylo upřímné v každodenní běžnosti. Spielberg zdůrazňuje své velké životní osudy a pocity tak, že je vám jasné, jak je to velké a osudové. To tady u Sorrentina přichází jen tak mimoděk, jako život, skrze náznaky a nedořečenost, neúplnost. Hlavní postava tady chodí, kouká kolem a vnímá. Nejde o velká slova. Možná, že Spielberg se právě snaží VYSVĚTLIT to kouzlo a tu lásku, která ho provázela. Sorrentino to nechává na nás. Víc observace, ale furt observace něčeho vyjímečného a zvláštního a nečekaného. To má tu sílu. Zpětně si člověk může uvědomit jak ho všechno kdysi formovalo, ale furt to bylo tenkrát nenápadně součástí života. Zásadní momenty, ale zkrátka vyplynuté ze situace. Italská vášeň všechno jenom zdůraznila. (02.12.2022)