Pějme píseň dohola

Pokud je někdo příznivcem humoru svérázného uskupení divadla Sklep, neměl by mít problém s kladným přijetím filmu Pějme píseň dohola. Ondřej Trojan, Jan Hřebejk a Petr Jarchovský tím zároveň učinili první plnohodnotný krok ve filmové tvorbě. David Vávra dodal povedené koláže a rozdováděný sklepácký duch prostupuje každým vybudovaným obrazem i mluvenou replikou. I ta určitá herecká topornost není výsledkem nezkušenosti filmových tvůrců, ale je jedním ze stavebních kamenů, které přibližují křečovitou absurditu všednosti dne a fungování socialistické společnosti. Pionýrský tábor, nenáviděná i nadšeně očekávaná součást letních prázdnin, kumuluje v tomto případě všechny možné nešvary a stereotypy. Vše přizpůsobeno typické škodolibosti konfrontačně-provokativního vyjadřovacího stylu divadla Sklep. Hlavní postavou příběhu je mladý táborový praktikant Ondra (Václav Chalupa) ve světle prvních nesmělých krůčků milostného probouzení. Kdo jiný ve své bezelstnosti a smršti bouře tělesných potřeb může způsobit rozvratnější zmatek? Hlavní ženskou postavou je tábornická zdravotnice Vendy (půvabná Ulrika Kotajná), mladá, atraktivní, rafinovaná a naivní puritánka, která si bezstarostně hraje a dráždí mužskou touhu. Výraznější postavou je také vedoucí táborového oddílu Bob (Radek Říha), dobromyslný i slaboduchý svalovec. Z dalších dospělých postav: svérázný samorost a táborový vedoucí Bizon (Ladislav Brothánek s hlasem Mirko Musila), ležérní správce Čada (Jiří Šašek), vynalézavý pohodář Faustus (Jan Procházka), věčně opilý Bušek (Jiří Remeš), snaživá Margot (Andrea Sousedíková), nevyzrálý praktikant Saďour (Jiří Strach) a uvědomělý a suchopárný Vendin snoubenec Jaroušek (Martin Janouš). Z dětských rolí zaujme citově tápající Lucie (Jitka Andělová), její dětsky zamilovaná kamarádka Sjůzn (Tereza Hubená), životem zkušenější Tráva (Aňa Geislerová), upjatá pionýrka Hybrida (Valerie Halabicová), chlapečtí suveréni Marek (Martin Chmátal), Brunďák (Karel Sládek) a Magor (Jan Semotán), na Smraďocha přejmenovaný Laco (Jan Demeter) a čestný pionýr Dan (Robert Paulů). V tomto období byla nezbedná poetika divadla Sklep na vrcholu tvůrčích sil a tento film svým výrazem přesně a radostně zapadá do stejného okruhu zábavy. Nelze se divit, že lidé stále pronášejí místní kultovní hlášky a slova v pauzách nezbedného chichotání. (01.12.2016)

Bylo mi to doporučeno od mých spolužáků, že jestli jsem tohle neviděla, tak fakt musím už jen kvůli "A švidra vydra". Upřímně bylo to dobré doporučení. Smála jsem se u toho docela dost, nad těmi stupidními dialogy aka "No tak s dětma už dělám leta. A myslím že to dělám dobře. Zatím. - Eště co na to děti. - Hele sklapni vrtuli Saďoure. Já už hergot nevím. To je asi švidra." či ještě inteligentnější reakce "No a teď ty Bobe. - Já jsem Bob, ale to už si říkal. - To je Bob." Zírala jsem na to ucho, mladičkého "Lotranda" aka Strach jako 17letý (sorry kámo, ale ať už si režíruješ, co chceš - i když jsou to dobré filmy, pro mě si furt Lotrando). Jedné věci si člověk všimne hned na začátku - jak sakra dobré dětské herce jsme dříve měli. Kam se na to hrabou ty dnešní děcka ze všech seriálů a filmů, které odříkávají své řádky jako básničku a tváří se u toho jako "mamí já tu nechci být, co to po mě sakra chtějí". Prostě nevím, čím to je, ale dříve ty děcka uměla hrát a tady tohle je důkazem. "A co kouzelný slovíčko? - Švihej!" Jediná scéna, která mi nešla do hlavy bylo to desetiminutové pochodování krajinou za doprovodu hudby jak od nějaké jazzové alternativní kapely. Zbytek byla řada báječných scén, ze kterých na ukázku třeba, když ten špekáček šel tančit ploužák s dřevěným sloupem, hezky se uklonil a tančil.. a jak pak odstrčil toho, co ho chtěl vystřídat. Prgy mrgy tygr aka Primeros.. evidentně značka prověřená léty. Konec tábora byl naprosto nezapomenutelný a fantaskní. 3-4* P.S: Ty cíchy /rozuměj povlečení/ poskládali pěkně hnusně. (22.01.2014)

"Pionýři, pionýři, malované děti, když je kopneš do pr**le, jako šipka letí." - Co toto? LeGRační říkanka k táborovému ohni; co jiného? Proč toto zde? Alespoň máte, milé dětičky, co pět - v mezidobí mezi šmírováním ve sprchách, dálkovými pochody do nikam, hraním flašky (šest košil to jistí), diskoškou, vyvoláváním duchů (myslím seanci, vy trapní puboši!) a koupáním se v rybníce za mlhou hustou tak, že by se dala krájet -, dokola (via orgiastický Slunovrat), dohola či dohola dokola, fantazii se meze nekladou. Jen se přitom, pěkně prosím, nekopejte do zadniček (jelikož jste se ještě neseznámili s poezií Honzy Krejcarové, nemůžete tušit, že do zadku to bolí) - myšleno tedy vzájemně, kolektivně, rituálně; fakt to za to nestojí. Chcete-li zjistit, jak vypadá šipka v letu (kdo by nechtěl; ještě to nevíte, ale strašně po tom toužíte), obětujte ze svého středu, resp. ze všech myslitelných středů Jirku Stracha! 75% (14.03.2021)

Příšerný postsynchron, a ne vždy je patrné jestli jsou výkony stylizované nebo špatně zahrané... Ale vizuálně je to nádhera (kompozičně, barevně + věrohodná prostředí jsou využita na maximum) a celé to má velmi příjemnou atmosféru podivnosti předrevolučních dob. A k tomu nemalou měrou přispívají i krásné koláže Davida Vávry. (19.07.2011)

Hu! Hu! Hu! Jó! Staršia porevolučná táborová komédia, ktorá je úplne impotentná. Jej otrasný scenár majú na svedomí Hřebejk a Jarchovský a preto pôsobí ako totálna nuda s nevyužitým potenciálom v mnohých scénach s niekedy zaujímavými motívmi. Pár krát v úvode bola aj vtipná, no neskôr stratila dušu a nebolo v nej nič, maximálne trápnosť. Smiešna dnes môže prísť aj vtedajšia móda, no vtedy bola normálnou a tak to je skôr des. (06.07.2013)