Kluci z party

Na úvod mám potřebu napsat, že jsem hetero. Přesto jsem za svůj život zcela vědomě a záměrně zhlédl slušnou řádku filmů s gay tematikou. Musím říct, že Kluci z party mi z nich přišli spolehlivě nejhorší. A sice proto, že tenhle film je podle mě tak moc gay, že už nemá šanci zaujmout jinou skupinu diváků. Lesby pochopitelně nepočítám, ty by se do toho mohly vcítit taky a možná to přijde ohromně strhující takovým těm nej nej gay kamarádkám, jimiž se homosexuálové často obklopují. Ale šance, že bych se v tom dokázal citově angažovat, že bych se dokázal naladit na některou z postav, je nula- odráželo se to ode mě jako pingpongáče ode zdi. Gay známým bych to doporučil s klidným svědomím. Jsem přesvědčený, že by si v tom našli svoje. Jinak se o tom ale nikdy nikomu nezmíním, připadal bych si jako real kikina. (03.11.2020)

Film začíná jako vlekoucí se přehlídka představ o homosexuálech (tedy jako o zženštilých rozpustilých týpcích) a pálí do diváků veselé tanečky, oslovování v ženském rodě; diváci už předem otrávení podobnými atributy zřejmě rovnou odpadnou a neprohlédnou úmysl. Změna přichází ve chvíli, kdy přichází oslavenec, postavy naberou hrany, některé se dobře vybarví a atmosféra začne být jedovatá a tísnivá. Herecky potěší Jim Parsons a Zachary Quinto. Ale na slabou první polovinu nezapomenete (proto hodnocení jen za tři), casting mohl být lepší (skoro se chce zlomyslně říct, že kromě dvou zmíněných áček možná trochu dojel na snahu obsadit gay postavy pouze aspoň trochu známými gay herci s volnem v kalendáři) a vyprávět příběh z roku 1968 (jakkoliv jsou některé typy a trauma gay charakterů stále aktuální) je už trochu retro. Jsem zvědavý, jestli přijdou do módy taky filmy ze života bears nebo kožeňáků. (13.11.2020)

K filmu mě uvrtal Jim Parsons a fakt, že námět je na základě divadelní hry. V podobných divadelních hrách navíc právě dialogy jsou to, co stačí k tomu, aby byl divák neskonale spokojený. Tady mě dialogy neuspokojily. Tady mě dialogy zatraceně neuspokojily. A víc bych to asi nerozmazával. Jim Parsons navždy bude Sheldon, tam víte, že je to magor. Ale jeho expresivní vyjadřování v klasickém dramatu? Ne, děkuji. Radši brok do zadku. (14.01.2021)

Film ukazuje ,jak daleko jsme v tehle oblasti dosli a jak daleko jeste musime ujit. Hodilo by se to spise na divadelni scenu, ale vyborna kamera chyta rutne intimnosti a mala gesta. Děj se odehrává před tzv. stonewallskými nepokoji, které za rok zareagovaly na policejní razii v newyorském baru gay Stonewall Inn. Následné velké demonstrace způsobily změnu v boji proti útlaku sexuálních menšin. Kamarád pořadatele není gay, dorazí na oslavu narozenin neplánovaně a netuší je jeho kamarád je gay. Před ním si gayové uvědomují , jaké hrají před heterosexuálními lidmi role, které mají neradi. Konfrontuje je to s vlastními prohrami. Nejen kvůli nezvanému hostu, ale také kvůli hloupé společenské hře dojde k vyhrocené konfrontaci různých pohledů na svět. Postupně se film přeměňuje z konverzačního filmu na drama s dusivou atmosférou. Je záhadou, proč se tito muži mezi sebou přátelí. Parsonsův hrdina stále trousí jedovaté invektivy. Dnes už gayové asi mají přece jenom jiné vztahy. (06.11.2020)

Nechci se zabývat tím, že po řemeslné stránce tomu není moc co vytknout, že mě i těší, jak Parsons aspoň vykukuje zpoza stínu dr. Sheldona Coopera nebo že se de Jesúsovi povedla sympatičtější verze Emoryho. Oproti původní verzi to bylo méně autentické a současní tvůrci si podrazili nohy právě tím, že se to ani nepokusili nějak aktualizovat. A třeba scénu Haroldova tepání už zdeptaného Michaela natočili naprosto stejně, ale sugestivnosti původního zpracování se ani nepřiblížili. Přidanou hodnotou nebylo ani to, že tentokrát úplně všichni herci jsou zároveň vyoutovaní gayové. Ani pár retrospektiv pro změnu scény. Ba ani samoúčelná nahota. 48% (31.03.2021)