Landru

Umelo vypreparovaná história sériového vraha, využívajúceho kulisy vojny, ktorá zamestnáva zrak i sluch spoločnosti, ako rúšku pre svoje obludné plány na materiálne zabezpečenie seba a rodiny. Narozdiel od svojich kolegov v hnutí francúzskej novej vlny Claude Chabrol v tomto prípade príliš zásadne neexperimentuje s rozprávaním, ale v rovine štýlu presadzuje ako dominantu sebareflexívne a scudzujúce prvky poukazujúce na fiktívnosť príbehu a sveta (menej už na samotné médium). Štylizované herectvo, divadelnosť, afekt, výrazné líčenie a kostýmy, umelé svetlo, viacplánové kompozície, ostentatívne prepracovaná mizanscéna plná farieb, rekvizít a dekorácií, odrazy v zrkadlách a pohľady kamery cez sklo, nahradenie filmového obrazu na konci druhého aktu titulkom. To všetko je cynickým výsmechom konvenciám melodramatických a kostýmových žánrov, ktoré režisér evidentne pokladá za prežitok, a tak miesto ich napodobňovania k nim vytvára komentár pre moderného diváka, ktorému sú tiež cudzie. Chabrol je cieľavedomý a inteligentný, i keď mierne automystifikačný tvorca, ako dokazuje i jeho neskorší výrok: „Nyní již vím z vlastní zkušenosti, že může mít „toto všechno“ promyšlené a navíc... jsem si například dokonale vědom, že umístění džbánu na stole o centimetr víc vpravo nebo vlevo má svůj význam.“ No práve táto nutnosť podvracať, meniť vážne v komické, vkladať do „vysokých žánrov“ (čierny) humor a vytvárať emočný dištanc diváka od postáv dielo uzatvára a dusí, a tak sa oň hlbšie významy len sotva badateľne obtrú. Nepriestupnosť Landrua, masky, tvorenej desiatkami falošných identít a hereckých metamorfóz Charlesa Dennera, a jeho rafinovaného podvodného sveta, ktorým vábi a klame okolie, nepôsobí na diváka a necháva priestor len pre smiech tam, kde by sme mali byť zhnusení z vrahových činov. A nič na tom nemení ani stieranie deliacej línie medzi (neexistujúcou) skutočnosťou a vyfabulovaným príbehom prostredníctvom štátnej moci, ktorá nastrčí do súdneho pojednávania s Landruom falošné dôkazy aby k nemu, sledujúc pritom vlastné ciele, upriamila čo najväčšiu pozornosť verejnosti, alebo medzi riadkami prostredníctvom chýbajúcich záberov vrážd, ktoré môžu vyvolávať pochybnosti (usvedčujúce dôkazy proti Landruovi nemá v skutočnosti ani polícia a porota, ani divák), ani intertextuálne odkazy (scéna, v ktorej Landru v odraze zrkadla vchádza do miestnosti, v ktorej jeho milenka trénuje spev pod dohľadom učiteľa sprevádzajúceho ju hrou na klavír, je priamou citáciou Občana Kanea). A s Hitchockom to vážne nič spoločné nemá. 70% (06.12.2015)

S noblesní hrdostí a pocitem neviny až do hrobu. Nebo alespoň pod gilotinu. Claude Chabrol (Kloboučníkovy přeludy) svými filmy o vrazích zpětně nabízí přesný protiklad toho, co by si asi nejeden dnešní divák odkojený horory naplněnými hektolitry krve či zohavenými pozostatky těl na plátně přál vidět nejvíc. Asi nejexplicitnější vražda v Landruovi, dá-li se alespoň trochu explicitní nazvat, je roztrhání fotky právě zřejmě zavražděné ženy s hozením všech kousků fotky do ohně. Ale já si Chabrola, kromě řady jiných věcí, přesně i pro tenhle protiklad cením. Decentněji, ba přímo galantněji natočený a zpracovaný film o zabijákovi jsem snad ještě nepotkal. Na jedné straně se tu projevuje tradiční Chabrola odtažitost s odsouváním cílených podnětů k silnějším emocím do úzadí, Landruovi jsem ve věci případného propuštění vzhledem na jeho činy určitě nefandil, ani ho nelitoval, na druhé straně mě stejně často (zvláště v druhé polovině od překlopení filmu do kriminálky a soudního dramatu) u toho provázelo napětí. S mnohavrstvým rozšiřením skutečného příběhu do politické roviny a také sociální satiry načichlé černým humorem jsem si Landruho s přibývajícími minuty skutečně stále víc vychutnával... a ano, nakonec se párkrát dostavily i ty silné emoce – a ta scéna výměny krátkého dialogu a pohledu mezi Landruem a advokátem to ve mě prolomila nejvíc. Na celém příběhu i hlavní postavě, pokud jde o její silnou rozporuplnost, mě dost zaujala právě ta sociální rovina a kontrast rafinovaného jednání vůči jedněm s několikrát projeveným dobrým úmyslem vůči jiným, což spolu s často galantním chováním na veřejnosti stále více ve mě vyvolávalo jistý nepokoj a to už během první poloviny, kterou možná v rámci celku hodnotím jako mírně slabší. Ale ten výkon Charlese Dennera v hlavní roli... to byla fakt jedna báseň! Sice jsem ho takhle přemaskovaného s pleší a hustým plnovousem v mnoha scénách skoro ani nepoznával, ale svým herectvím, osobitě pak nápaditou prací s hlasovým projevem mě tu přímo fascinoval! Pro drobný závan slabších míst sice ten film nevidím zcela na plný počet, ale jinak si ním Chabrol u mě po posledně viděném trapasu jménem Docteur M. zase hodně šplhl a určitě skvělý zážitek! [85%] (29.05.2022)

Pánové, máte finanční problémy a nebo občas koketujete s touhou likvidace opačného pohlaví? Pak vězte, že gentleman Landru ví, jak si v těchto případech poradit, ovšem nezapomeňte, že "všeho s mírou". Vynikající Charles Denner v tomto dramatu s nádechem satiry a černého humoru, který hrál vraždicí monstrum opravdu se vší noblesou. Moc zajímavý s fascinujícím obočím je tenhle pán, kterého vnímání květu gladioly mě nikdy nenapadlo. A vida, jak může černá kronika být v politice někdy velmi vítaná. Claude Chabrol se za tohle unikátní drama může určitě (mohl) hrdě postavit. (19.06.2015)

Chabrol při zpracování tématu nezapoměl na praxi filmového kritika a milovníka žánrových filmů, mix žánrů může určitým způsobem připomenout Střílejte na pianistu (ačkoliv oba filmy se výrazně liší), romantická linie Julese a Jima. Chabrol téma podává neuvěřitelně vtipně (démonický představitel Modrovouse, ve vizáži bližší skutečnému vrahovi než elegantní Chaplinův Verdoux) je úžasný, uhláky před kamny, v nichž spaloval těla nebohých žen, též), zároveň s melodramatickými momenty. A nebyl by to Chabrol, kdyby nechybělo společenskokritické ostří, tentokrát protiválečné (1. světová válka zabila mnohem víc lidí než jeden zločinec) a politické (zneužití causy Lanru na odlákání pozornosti od vyjednávání po 1. sv. válce, konkrétně samotným Clemenceauem) a velmi vtipně se vypořádává s policií (chvástající se policisté, kteří v kavárně kritizují generály, že válčí jednou za 30 let, kdyby to dali permantně válčícím mužům zákona, válka by vypadala jinak). (25.01.2010)

Napřed absurdní černá komedie, potom libové justiční drama, přitom i v soudní síni zazní dost vtipů. Jenže od filmu podle skutečného kriminálního případu by člověk až tolik humoru nečekal. Dámám je tu dopřán impozantní vstup na scénu, zvláště Michèle Morgan to velmi sluší (zde režisér pracuje s tím těžko pochopitelným kontrastem, jak krásné dámy padaly do náruče olysalému chlípníkovi s debilníma cancama). K tomu krásná kamera a působivá dobová atmosféra. Jako bonus nadčasové moudro, že je potřeba občas předhodit davu pikantní zločin, aby se odvrátila pozornost od nepovedené politiky. Pro mě to ale jednu chybu mělo - chtěl jsem si dát něco s Charlesem Dennerem, kterej je tu ovšem k nepoznání. Hraje ale výborně a ať mi někdo vykládá, že tady Jean Marais neokoukal gesta a chůzi do Fantomase. (09.07.2016)