Den cvoka

Bojím se učit. Bojím se, že za to bude málo peněz... A co takhle napsat seznam fobií a pak to intelektuálně rozebrat? A co mám s člověkem, který je nám takhle předkládán dělat? K čemu mi má jeho seznam strachů a nadávek být? Porč o takových se točí filmy?*** Obdobně se někdy točí i tady. Nikdo nic za druhého nevyřeší. Ani za komunistů tomu tak nebylo, ani nyní tomu taknení. ***Proč tedy hodnotit někoho, kdo neumí bojovat vyšší známkou než 2 hvězdičky? Kdo se bojí, ten obvykle nechodí ani do lesa, ani necestuje, ani neriskuje . Ale je to jeho strach, ne můj.***(4.10.2.010) (04.10.2010)

Nářez. Dostalo mě to! Chvíli si říkáte "bože, to je hroznej týpek", abyste si za malou chvíli řekli na oplátku "vždyť já jsem vlastně docela jako on!" :o) Samozřejmě detaily, příhody, reakce, návyky, zlozvyky i okolnosti mohou být v životě každého z nás jiné, u Adaśe coby hlavní postavy se již také jedná o jistý stupeň psychické poruchy, resp. vykreslení jeho povahy a života může být rovněž v rámci žánru komedie či satiry záměrně zveličeno do působivě komických i hořkých extrémů. Nicméně podstatu vnitřní zkušenosti cítím zčásti podobnou, až jsem měl párkrát pocit, že se dívám na Adaśe málem jako své karikaturní zrcadlo sebe samého, ne-li na zrcadlo současnosti, tak třeba i varovné zrcadlo potenciální budoucnosti! Film pokračoval natolik úderně, že když jsme se zašli s Adaśem do bodu vzájemného míjení, spolehlivě to „zachránil“ příchod jeho syna v období problematické puberty, v němž jsem zároveň mohl do třetice spatřit i karikaturní zrcadlo své minulosti. Nebo jindy film nabídl univerzální příhody z cestování vlakem. Takový humorně i nepříjemně odpozorovaný život ve filmu, kde se neuvěřitelným způsobem snoubí humor s depresí i pocit každodenní reality s bizarností, a po němž bez zachování si nadhledu můžete klidně skončit i způsobem, jaký popisuje Adam Bernau. :o) Herecké ztvárnění hlavní postavy Markem Kondratem i s komickou nadsázkou za hranicí běžné komformity bylo famózní. Když došlo na výjevy na pláži a přišla tam ve dvojici dívka mluvící infantilně nesmyslnými pazvuky, říkal jsem si, že už tvůrci přehání a odklání se od reality, ale s brzkým zvratem mi došlo, jaký smysl tyto scény měly a už jsem byl zpět doma, aniž bych musel Koterského filmu odebírat hvězdičku. [90%] (05.12.2023)

Satira na téma krize středního věku. O středoškolském učiteli, který tuší, že promarnil svůj život. Jeho den je tvořen zvyky mnohdy bláznivých rituálů, arogantního chování a nevrlosti ke svému okolí. Jediný důvod, proč ještě nespáchal sebevraždu je jeho syn, kterému chce stále něco dokázat. Film střídá velmi humorné situace s scénami, které rekapitulují respektive zrcadlí postsocialistickou krizi. Napadá mě jedná řečnická otázka. Nejsme na tom stejně jako hlavní hrdina nebo ostatní hrdinové? Na to ať si každý odpoví sám. 75% Dodatek: Nechci, být stejný hnidopich a perfekcionalista jako hlavní hrdina, ale přesto to tu musím napsat. Oficiální text distributora je chybný. Adamovi není 44, ale 49. Snadno zapamatovatelné hlavně díky jeho oblíbené sedmičce. 7*7=49. Dodatek 2: Tak už je to správně. Děkuji uživateli rejzankovi. (16.11.2011)

Další flák, kdy černý humor střídá sentiment? A je to tu znova. Jestli nemusíš hořké komedie, máš averzi vůči polštině a hlavně pokud tě pohoršují vulgarizmy, úplně jsi minul. Starý morous, okolním světem terorizován a jeho „1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, kurwa, ja pierdolę!“ nemusí ani tak někomu něco říct. Ale při snížení výkonu vlastního mozku je to v klidu. U doktora dobré, ve vlaku lepší, reklamy super, Adamův syn naprosto bezkonkurenční. Jeho part jsem si musel pustit hned několikrát. (15.02.2012)

Větší psycho než Psycho. Trochu jako Rekviem za sen, ale bez drog. Trochu jako Lepší už to nebude, ale bez romantiky, kýče a sentimentu. Výborné režijní nápady a inscenování jednotlivých scén - například jednotlivý spolucestující ve vlaku, výjevy z pláže ad. Trochu jako Noční můra z Elm Street, akorát, že to není sen. Prostě horor všedního dne, jak ho vnímá neurotický senzitivní jedinec, zákonitě se chovající jako psychopat. Přes záměrnou hyperbolu se nakonec dostaneme k jádru věci... (19.02.2012)