Strakonický dudák

Naprosto perfektní výkon předvádí Pešek, Hrušínského nejlepší komediální představení v historii. Mixa – jeho lehká až střední prkennost ke Švandovi dobře sedí a dodává filmu další komediální rozměr. Ani ve scénách s Hrušínským se neztrácí. Příkladně bojuje o svou již téměř ztracenou milou. Jedná se jednoznačně o velkofilm. Monumentální kulisy, množství půvabných tanečnic, skvělé kostýmy. Nádherná budova hospody. Překvapivě velice povedená hororová složka filmu. Ve scéně u šibenice mrazí. Dokonale zvládnuté taneční scény. Nádherné ladné pohyby dívek. Budovatelství a socialismus nula, což je u filmů z té doby unikát. Symbolika: Bek: skrytá ruka. Okultismus: výklad snů. Dorotka: merkel sign. Hrušínský: „celý svět je jako koule“ Švanda: „jako o Štědrém večeru“. Hrušínský zle kleje: „m.D.!“ (13.08.2021)

Opět jedna z těch prvních filmových pohádek, která se zase tak moc často nevysílá. Na můj vkus se toho v pohádce moc neděje a má to skoro dvě hodiny. Hrdina jde do světa, chytne se špatnýho člověka. Jeho dívka ho jde ještě s kamarádem hledat, on je odežene. Pak se vrací domů opět potká špatného rádce Vocílku a zase se od něj nechá balamutit. Jeho dívka ho opět nedokáže přesvědčit ,aby se změnil. Naštěstí je tu Švandova máma , zakletá lesní panna, která jí prosí o pomoc. Za zmínku stojí hlavně konec na šibeničním kopci, ten je slušně děsivý a na svou dobu velmi dobře udělaný. Jinak je to docela o ničem a celé by to mohlo zabrat tak 70 minut. Nejlepší postava je jednoznačně Vocílka v podání Rudolfa Hrušínského ten toho záporáka zahrál dokonale. (20.12.2009)

Josef Kajetán neodmyslitelně patří k českému divadelnictví a všichni s podivnou hrdostí pějí jeho rýmy při národních sportovních úspěších. Strakonický dudák má pohádkové rysy. A co to proklamované vlastenectví? Češi jsou zde vyobrazeni jako ustrašenci, zpátečníci, zloději, důvěřivci, pokrytci, podvodníci a přitakávači. Svět kolem je náročný, snad i nepřátelský, a co by tam měl Čech dělat? Samozřejmě autor dokáže zdůraznit i to, co se mu na Češích a jejich tradičních zvycích líbí. Vidí je jako láskyplná stvoření, která milují a umně produkují hudbu. Na druhou stranu, jaký by měl český dudák ve světě úspěch, pokud by neměl kouzelnou pomoc nadpřirozených bytostí? Hlavní postavou je mladý a nadšený dudák Švanda (Josef Mixa), kterému rodný kraj už přestává stačit. Sice hořekuje na svůj sirotčí stav, ale za zadkem má tolik strážných andílků, kolik jich má zbývající národ dohromady. Úspěch se sice dostaví, s jeho věrností, vlastenectvím a pevností je to už na pováženou. Nakonec ho strach ovládne zcela úplně celého. Nádhernou postavičkou, která také dokonale vystihuje češství (vedle postavy hlavní) je Pantaleon Vocílka (skvělý Rudolf Hrušínský), jenž neváhá obětovat cokoliv a kohokoliv v zájmu své lepší a bohatší budoucnosti. Hlavní ženskou postavou je Dorotka Trnková (příjemná Marie Tomášová). Má jediný cíl, jedinou svou touhu a přes všechna příkoří je stále pevná a neoblomná. Z dalších rolí: Švandův věrný kamarád a bodrý houslista Kalafuna (sympatický Ladislav Pešek), Kalafunova rázná i milující manželka Kordula (Jana Ebertová), hajný a tvrdý Dorotčin otec (Jaroslav Průcha), matka - ochranitelka a víla Rosava (Vlasta Fabianová), rozmařilá orientální princezna Zulika (Věra Benšová), orientální panovník a Zuličin otec Aleonoros (Karel Jičínský), Zuličin žárlivý snoubenec Alamír (Vítězslav Vejražka), přísná královna všech víl Lesana (Jiřina Petrovická), spokojený vesničan Koděra (Jaroslav Vojta), či bujarý voják Šavlička (Josef Bek). Pohádka pohádkově končí. Víra v čistou a trvalou lásku je romantický idealismus, ke kterému se někteří i pokoušejí dobrat. Kouzelné mimozemské bytosti vládnou a vytvářejí lidské osudy. A to vlastenectví? Jsou tu trefně vykresleny národní povahové charaktery. Jak ty dobré, tak především ty špatné. Tato adaptace divadelní hry patří k těm lepším. A i ten humor se v něm nalézá. Ony i ty víly a polednice mohou rodit lidské děti. Ambiciózní a chybující. (02.07.2016)

Spory o dílo a jeho výklad zakladatele moderního českého divadla J. K. Tyla, našeho nejlidovějšího divadelního klasika, se vedou už drahnou řádku let — a neustaly ani po roce 1945, kdy se mohl zdát poměr soudobého kulturního života k Tylovi jasný. I po roce 1945 jsme ještě byli svědky nejednoho sporu o pojetí Tyla, zejména jeho nejproslulejší dramatické báchorky — „Strakonického dudáka" (k sporům přivedla zejména inscenace Národního divadla). „Buržoasní kritika," píše K. Stekly ve svém úvodu ke scénáři, „nejen nedocenila Tylovo literární dílo a významnou úlohu, kterou sehrála Tylova dramata v přípravě roku 1848, ona naopak podceňovala a zamlčovala v jeho tvorbě vše zdravé, bojovné i revoluční. Prostotu a ryzost citu, jímž jsou naplněny všechny Tylovy lidové postavy... hanlivě označovala jako „neuměleckou sentimentalitu." Teprve naše doba, zejména zásluhou nadšeného propagátora Tylova díla akademika Zdeňka Nejedlého, který postavil Tyla hned vedle Smetany a Němcové, přinesla možnost „očistit" velké Tylovo dílo od zkomolenin, jimiž ho chtěla pokroutit buržoasní kritika a od nánosů měšťáckých inscenací Tylových her v minulosti". Právě „Strakonický dudák" nejvíce doplácel na snahy našich divadelníků, kteří se snažili Tyla vykládat po svém, „zmodernisovat" jej. Režisér Karel Stekly, který je i autorem scénáře tohoto filmu, si nevybral úkol nijak snadný. Šlo o to, aby film podle nejznámější Tylovy hry se vyhnul všem povrchním, i když svůdným efektům, jaké právě tato hra filmaři nabízí, a aby prostě, lidsky srozumitelně tlumočil její jádro. Zdá se, že tomuto úkolu, totiž vyprávět filmem skutečného, nefalšovaného Tyla, nezůstal Steklý dlužen. Filmový přehled 45/1955 (30.04.2003)

Moc krásně natočený příběh. Dávám plný počet bodů. Film mě bavil, měl sympatický děj, úžasní herci a líbila se mi ta mluva, kterou se mluvilo, ta spisovnost češtiny. Líbilo se mi to možná i proto, že tato pohádka měla nádech jakési lidské čistoty ducha, že na chleba se muselo kdysi opravdu tvrdě pracovat, lidé si víc vážili sami sebe navzájem, měli se ve vzájemné úctě a více si pomáhali. (15.12.2012)