Vrať se do hrobu!

Stejný případ, jako Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Tzn. Jeden z těch filmů, které musely dozrát, abych v nich viděl víc, než trapnou blbost (ale stejně tak je možné, že jsem k nim musel dozrát já). Přestože hlášky z Vrať se do hrobu nezlidověly stejně, jako třeba ty Svěrákovské, dnes je minimálně pamětníci té doby ocení. Pawlowskou moc nemusím, ale to laskavě ironické vypíchnutí mizérie doby, se jí povedlo. Obsazení Šteidlera byla trefa do červeného a ještě nevyčpělý smrad socialismu, smíchaný s počátečním kýčem západu, byl cítit v každém záběru. A samozřejmě vděčné téma mezigeneračního střetu, nebo stereotypů manželství, dnes vnímám taky jinak...jako zdařilý šťouchanec do žeber jak společnosti, tak dospělosaurů. Dospělí se často staví do role těch, kteří se mladým snaží otevřít oči, ale ono to může zafungovat i naopak. A že to většina dospělých opravdu potřebuje. Takže dobrý. (24.06.2023)

Pane Šteindler, to se vám ale povedlo, tohleto...Všichni jsme to viděli n x ale stejně mě to zaujalo, pobavilo. Všimněte si detailů typu :Vždyť on nic neudělal, jenom opakoval...a stejně ho zavřeli. Dušek! Opět nebo poprvé funkcionář-jako kdyby se připravoval na Pelíšky už v r. 89. Vietnamci budující naše strojírenství. Vy jste se nevyhranil soudruhu! Zasadní otázka výzkumu. Povznáší člověka fyzická práce nebo se z ní blbne? Uzavřel bych to tak, že více než polovina z nás ještě zodpovědný přístup k životu hledá... a nenaléza! (26.02.2008)

Musel sem změnit na pět, páč, jednak už štajndler nic lepšího pak nenatočil, to za prvý, a druhak to byl opravdu trefný a vtipný obraz tý doby, v níž se to odehrávalo, jako dokument zašlejch časů je to neocenitelný. A sám štajndler mi svým herectvím místy připomněl wůdyho elena z doby, kdy hrál ve filmech jako láska a smrt. Takže i když to dokonalý neni, je to to nejlepší, co milan udělal, jako režisér a vlastně i herec (konkurovat může leda Kopyto). (07.10.2015)

Výtečná komedie osobitého herce a režiséra sahá k ojedinělému tématu - k sociologickému průzkumu, který slouží jako průnik generací - k té rozzívaně mladé i k té zrezivěle zralé. Splývání třicátníka se sotva nominálně ukončenou nezletilostí je stejně úžasné jako třeskutá vlídnost mládí stříbrného větru (větrů?) vůči mládí první životní zkušenosti. Vědcova pošetilost a naivita totiž jinou charakteristiku nezasluhuje. Poetika SKLEPA tu nesporně dosahuje svého vrcholu v žánru hraného filmu (tím dalším je stejně osobitý dokumentární seriál ŠUMNÁ MĚSTA s výtečným dalším sklepovcem Davidem Vávrou). Náznaky toho, že SKLEP dozrává a emancipuje se postupně z laskavého a vlídného spřízněného protektorátu Věry Chytilové bohužel nepřekonaly právě tuto vstupní úroveň naděje a očekávání. Způsob, jakým je zachyceno vědecké prostředí pozdní normalizace, je exaktně přesný. Pozornost zaslouží i vícevrstevná kompozice (gradující pokusy o manuální oslovení zadní části těla Haliny Pawlowské či strhující Duškovo blábolení, které vyvrcholí triviálním otěhotněním Blanarovičové). Ale i tak do mozaiky dnes už vlastně také historické sebereflexe pozdní normalizace přibyl další, nikoliv necenný příspěvek. Určitě k radosti českého - sotva jiného než českého - diváka. (17.09.2007)

Zpětně Vrať se do hrobu! vyzrálo. Předmaturitní ročníky můžeme sledovat nejrůznější optikou po celá desetiletí v českém filmu a pokaždé s nimi prožijeme cosi nového. Tentokrát se tématu ujala Pawlowská na bázi sociologického experimentu. Inu Šteindler obklopen ponejprv agilním Duškem a laxním Valou doslova otočí v kolektivu Kláry Pollertové, Moniky Šeligová a dalších kočind pod dvacet. Sám je sice jen lehce přes třicet, ale to nebrání mladé romanci, jadrnému vtipu a objevení nové radosti ze života. #letníkinoHoražďovice (30.08.2016)