Vrať se do hrobu!

I když věřim tvrzení, že to je nejlepší film Milana Šteindlera, musim zkonstatovat, že celý ten film už stojí jednou nohou v hrobě. Ať už nepřesvědčivými hereckými výkony, vtipy, které nevyznějí, nepřirozeným chováním hlavních hrdinů nebo takřka funebráckou hudbou. Vrať se do hrobu je krásným příkladem toho, jak silný námět může dovést film do koukatelné podoby i přesto, že ostatní věci moc nefungují. (17.01.2010)

A 1000X omletá fráze, že člověk je tak starý, jak se cítí.. Ráno jsem při cestě do práce stařec. Když je volno a venku hezky, tak jsem puberták. Děkuji, že žiju tady a ženský nemusí chodit zahalený. Když píšu a vymýšlím si tak jsem dítě. Po tréninku ve fitku se cítím lehce, jako mladík. Jsem všechno jen né dospělý. To chce po mě okolí abych se choval "vážně a dospěle" a řešil každodenní stejný sračky, vždyť času na hraní jsem měl dost... Ale já si chci hrát dál.. Nebaví mě se tvářit důležitě a rozumně. Film Vrat se do hrobu to vystihuje dost přesně, smetí ven děti do školky a drtivá síla stereotypu. Udělala jsi něco jen tak? Třeba vylezla na strom? .. V 20. dobrej nápad, ve 30. už se cítíme pohoršeni a není to vhodné, ach ano o nikoli vhodné.. Já seru na to, že to není cool a klidně na ten strom, když nebude moc vysokej vylezu a nemusím být hned nalitej..Protože chci a hned se budu cítit, jako uličník. Dospělost a vážnost si schovám až mi nic jinýho nezbyde... (18.09.2017)

Výtečná komedie osobitého herce a režiséra sahá k ojedinělému tématu - k sociologickému průzkumu, který slouží jako průnik generací - k té rozzívaně mladé i k té zrezivěle zralé. Splývání třicátníka se sotva nominálně ukončenou nezletilostí je stejně úžasné jako třeskutá vlídnost mládí stříbrného větru (větrů?) vůči mládí první životní zkušenosti. Vědcova pošetilost a naivita totiž jinou charakteristiku nezasluhuje. Poetika SKLEPA tu nesporně dosahuje svého vrcholu v žánru hraného filmu (tím dalším je stejně osobitý dokumentární seriál ŠUMNÁ MĚSTA s výtečným dalším sklepovcem Davidem Vávrou). Náznaky toho, že SKLEP dozrává a emancipuje se postupně z laskavého a vlídného spřízněného protektorátu Věry Chytilové bohužel nepřekonaly právě tuto vstupní úroveň naděje a očekávání. Způsob, jakým je zachyceno vědecké prostředí pozdní normalizace, je exaktně přesný. Pozornost zaslouží i vícevrstevná kompozice (gradující pokusy o manuální oslovení zadní části těla Haliny Pawlowské či strhující Duškovo blábolení, které vyvrcholí triviálním otěhotněním Blanarovičové). Ale i tak do mozaiky dnes už vlastně také historické sebereflexe pozdní normalizace přibyl další, nikoliv necenný příspěvek. Určitě k radosti českého - sotva jiného než českého - diváka. (17.09.2007)

Je to film, který má myšlenky a který se snaží něco říct, ale to, co říká, mi prostě nesedlo. Tohle není pohled na svět, která bych sdílel, a to ani ve svých téměř třiceti letech. Asi především z toho titulu mi to moc nesedlo a nebavil jsem se a ani jsem příliš nesouzněl s jednotlivými postavami a s jejich motivacemi. Nelze tomu ale vzít, že nápady scénář má. (10.02.2015)

Jeden z filmů, který padl za oběť převratné době, kdy nebylo právě moc času sledovat filmy, ale převládala o to větší chuť je točit... Neprávem polozapomenutá komedie, která svou explozivitou, snahou hledat smysl, úžasnou hravostí, imaginací a kreativitou tvůrce, snahou přesvědčit diváky o tom, že točení filmu je hra, naplnila svých 96 minut skutečně třeskutým obsahem. V české komedii dodnes nepřekonané hlášky, roztomile ,,sklepácký" Milan Šteindler, dosud nezkažený možnostmi filmového průmyslu (viz Perníková věž a jeho pozdější filmy)... První filmový popřevratový kult! Hodně podobný osud čekal třeba i podobně fenomenální Pějme píseň dohola... (30.04.2007)