Čeľuste

Zlomový thriller, který dříve masově rozšířil koupací noční můry, ale po pár desítkách let už se přeci jen ten žraločí děs trochu otupil. Trochu... no respektive celkem dost. Takže nadčasově napínavý není, ale stále je to dobrý horor, kde velký lidožravec terorizuje americké ostrovní městečko, troufale hned na začátku letní plážové sezóny. Přičemž první půlka těží ze žraloka skrytého, druhá odkrytého (a hádejte co je hrůznější...). Model predátora je povedený, trojka Scheider-Shaw-Dreyfuss charismatická, režisérská ruka pevná. Jinak, JAWS mi přijdou podstatné v tom, že se nespolehly jen na samotný strach, ale už přišly na diváka i hezky pěkně s hnusem. Těch pár gore efektů může být v rámci mainstreamu snad i mezi vůbec prvními a i proto věřím, že to tenkrát v sedmdesátkách musela být docela silná káva. Tedy závěr: Z dějinného hlediska významný, z dnešního nenostalgického pohledu už ale nikoli tak výjimečný film. [HD] (21.12.2010)

Pomaličku si odškrtávám různý "must see" záležitosti, který viděli asi všichni kromě mě. Na Čelistech mě snad až na Roye Scheidera, kterýho mám celkem rád, nic nelákalo. Na horrory vůbec nekoukám a Spielberg mě taky nějak zvlášť nebere. Nicméně v těch 70. letech ještě točil docela zajímavý filmy, než definitivně zakotvil ve vodách mainstreamu. Čelisti jsou film, na kterej se dá koukat, ale z jakýho důvodu se z toho stal takovej kult, jsem jaksi nepochopil. První půlka je dost o ničem. Pak se teda na scéně objeví Robert Shaw, vyrazí se na moře a následuje celkem dobrá podívaná. Akorát ten žralok z papundeklu vypadá spíš legračně, než aby vzbuzoval nějakou hrůzu. (27.12.2021)

Patřím mezi ty postižené, kteří, po první podrobné prohlídce Čelistí, před vstupem do rybníka nejprve nenápadně zkontrolovali, zda po hladině nesviští hřbetní ploutev a pak ještě napínali uši, zda neuslyší výhružný Williamsův hudební motiv. A pokud má film podobný účinek na miliony diváků, tak nelze pochybovat o jeho výjimečnosti. Přesto mu nemohu dát plnou palbu hvězd, neboť jsem zásadový člověk a ze zásady nemám rád, když mě někdo straší. Žádní žraloci přece nejsou a pokud ano, tak jsou hodní a určitě nemají zuby. (22.07.2014)

V čase intermezza mezi dětstvím a s třeskem vypuknuvší pubertou jsme se jednou s kamarádkou urputně dohadovaly, zda jsou lepší hory nebo moře. Já jsem hájila první, ona druhé a nakonec to rozsekla starou pravdou, že když se ona začne v moři topit, jistě se najde pohledný zachránce, který jí přispěchá na pomoc, zatímco pokud mě zasype lavina, tak mě v nejlepším případě najde bernardýn. Byl čas letní a dovolené předcházející, tak jsme se přestaly hádat a pod dozorem dospělých nám bylo dovoleno podívat se na Čelisti. Kamarádka poté uznala, že ty hory mají něco do sebe, ale měla to marné a rozklepaně se vypravila s rodinou k Jadranu. Já jsem se s vítězným úsměvem na rtech balila do Tater. Přežily jsme zatím obě. (16.08.2007)

Nejlepší Spielberg. Když se dívám na Čelisti, uvědomuji si, jak lze zdánlivě nenápadným způsobem, skrze sestavovávní mizanscény a volbu střihových postupů, budovat neuvěřitelně silné napětí a vést divákovu pozornost tak, aby měla každá jednotlivá scéna maximálně intenzivní účinek. Klíčová je především práce s náznaky a sdělováním informací prostřednictvím prostých obrazových motivů, což se projevuje obecně až ďábelským vystupňováním hrůzy z blížící se potvory a nepolevujícím tempem vyprávění, konkrétně pak především v legendární scéně druhého útoku žraloka, která skutečně patří do zlatého fondu nejlepších filmařských sekvencí historie. V ní nám Spielberg skrze nervózní pohledy šerifa Brodyho opakovaně nadhazuje možné oběti útoku, přičemž přítomnost žraloka je potvrzena náhlým zmizením psa, kterého páníček marně volá, a kamera nám ukazuje pouze talíř, který měl aportovat. Už tak nervózní situaci ještě zintenzivňují neviditelné stírací střihy, jejichž katalyzátory jsou postavy přecházející před objektivem, a napětí kulminuje přepnutím do hlediskového záběru na žraloka a slavným nájezdem transfokace na Brodyho, což je moment, při kterém pokaždé vypotím všechny piva z poslední akce a moje cinefilní já upadá do hašišové extáze. A takhle nějak funguje i celkové rozdělení na dvě odlišné poloviny - v té první se naznačuje, ve druhé žraloka hodně vidíme a napětí je udržováno alternativními režijními postupy (barely), dokonalými dialogy (Quintovo vyprávění divák přímo hltá), úžasnou hudbou a nepopsatelně úderným timingem, hraničícím občas s naprostým šokem (jestli mi výše popisovaná scéna přivádí extázi hašišovou, scéna SPOILER!! Quintovy smrti do mě dostává snad všechny povzbudivé látky světa). Dokonalost, po tomhle už se zkrátka nedá koupat klidně v moři..... Jo a drogy neberu, fakt to byla jenom symbolika :D (18.04.2011)