Láska z pasáže

VELICE atmosférická záležitost, jejíž všestranné kvality mě naplno zasáhly až s mnohaletým odstupem ... když doba ztrát a nálezů, o nichž pojednává, už dávno minula. Vypráví o mládí, které se neurvale, tudíž i trochu bezohledně dere za světlem - a opojeno vlastní dospělostí dychtivě rozpíná křídla ... tak, jak to mládí mívá ve zvyku, když hraje o vlastní přítomnost a budoucnost - když se rozhoduje, jak naložit se zdánlivě neohraničeným časem, který má před sebou. V každém případě jsou mu na hony vzdálené mravoučné poučky, kterak "socialisticky pracovat a socialisticky žít". Nicméně ... tak jako mnohokrát předtím (a mnohokrát potom) značně riskuje, neboť skálopevně věří, že má život na háku, zatímco ve skutečnosti je to právě naopak: Není to nikdo jiný než život, na jehož háku se houpe ... jen o tom ještě neví. (16.04.2017)

Už jsem tady myslím někam psal, že osmdesátá léta byla v české kultuře spíše krokem zpátky (kdo nevěří, ať si pustí Dalibora Jandu nebo od Olympicu desku Kanagom). Láska z pasáže je jedním z mnoha nablblých filmů téhle doby. Najdete v něm třeba Vaculíka s celkem solidním harlekýnem na hlavě, Vašuta jako vůdce gangu bytařů a spoustu dalších drobností, které dokážou člověka tak nějak retro-pobavit. Hvězdičky dávám jednak kvůli těmhle nechtěným vtípkům (souhlas s dobytkem - roli skořápkáře věřím Jandákovi o dost víc než roli ministra kultury), jednak ze solidarity s hlavním hrodinou, protože já taky jeden čas myl okna a výlohy. Na závěr ilustračně přidávám text ústřední písně filmu z dílny mistrů sraček Michala Davida a Františka Janečka. 1. Už je tu zas zabitej čas, táhnem s ním pasáží, príma kámoš, nedomlouvá, nenadává, dobře je člověku, volnost, mámo, s ním je mi hej, je zabitej, co pořád proti nám máš. 2. To slyším zas, zabitej čas, prosím tě nech mě bejt, znám tvou péči, jakej pak strach, na díze jsem s kámošem zabitým svůj žal léčím, co na něm mám, copak jsem sám, co pořád proti nám má. (11.05.2008)

Krádeže, šmeliny, podvody a kšefty, z kterých čouhá kriminál. Michal David. Kroky Františka Janečka. Pražské pasáže a bary, kde zdivočelá mládež pije colu. Luky Vaculík a jeho průser. Filmy Jaroslava Soukupa jsou neskutečnej bizár, ale dnes, s odstupem pětatřiceti let, je to svým způsobem vděčnej dokument o době a lidech. Na šikmý ploše se nezachytíš. (13.09.2019)

Nejlepší Soukup, jehož režie je poznatelná na sto honů. Nemohu si pomoct, atmosféra socíku mě nikdy nepřestane fascinovat, vyrostli v něm moji rodiče, takže to znám jen z vyprávění a filmů a i když bych 100% neměnil, na filmy z té doby se vždy rád podívám. Na české poměry až neobvykle drsný a temný závěr dodává filmu pocit určité výjimečnosti. Příběh ale vlastně stojí za starou belu. Body tu získává právě jen ten komunismus a závěr. (23.02.2021)

Psychologicko-kriminálna dráma zo života morálne narušené časti súčasnej mládeže. Je vážnym pokusom o sondu do života tých mladých ľudí, ktorí sa vyhýbajú poctivej práci, živí sa čiernym obchodom, vekslováním, podvody, prostitúciou a krádežami. Pred denným svetlom skrývajú svoju činnosť v pražských pasážach, bistrách, baroch a diskotékach. V tomto prostredí prirodzene nemôže krehký vzťah ústrednej dvojice Pavla a Jany dôjsť naplnenie. 7/10 (21.08.2021)