Múmia sa vracia

Jak typické pokračování - výprava je barevnější a lokace různorodější, děj svižnější a bláznivější, Brendan Fraser namakanější, John Hannah ukecanější a Rachel Weisz krásnější než v prvním dílu, ale co je důležitější, film svým odlišným pojetím stále zvládá obecenstvo ukrutně bavit a Stephen Sommers je zatím naposledy ve své kariéře natolik vizuálně nápaditý a hlavně vtipný, že by jeho režie tentokrát utáhla i mnohem, mnohem horší film. Roztomilý hollywoodský blockbuster, s menšími ambicemi rozhodně lepší a zábavnější než třeba třetí Piráti z Karibiku nebo Sommersův novější Van Helsing... 75% (07.08.2015)

„Tak a teď to do nich napereme lidi!“ Tohle by tak nějak asi mohl říct Stephen Sommers svému štábu, když začali patlat tuhle velkou adrenalinovou smršť efektů a převtipnělých hlášek. Ono známé pravidlo velkorozpočtových nářezů, že dvojka musí být ještě velkolepější, efekty v míře více než přemrštěné a akce dávkovaná v nepředepsaných poměrech, to všechno se podařilo do puntíku vyplnit. Scénář uzpůsobený tomu, aby nepřekáželo nudné vyprávění a mohlo se vesele blbnout u počítače, kde ruka animátorova klikala na upocenou myšku pod stále se opakujícím příkazem „víc, víc!“ Jenže jednička byla jasně mířená pro pobavení masy. Nikdo nikdy nemluvil o záměru zabývat se historií nebo jakoukoliv realističností. Tady jde prostě jen o prožitek, ten který na vás to běsnění digitálních živlů zanechá. Jasně, egyptologové z toho musí čapnout psotník, ale to je zanedbatelné procento diváctva. Začátek, možná celá první třetina působí nepřehledně, do očí bije snaha vtěsnat digitály všude kam jen lidská noha vkročí na úkor jejich působivosti, ale s postupem času se prostor zvětšuje a scény se zpřehledňují. Brendan Fraser je tu vlastně jen figurkou co kope na všechny světové strany a bez své brokovnice nejde ani na záchod. Rachel Weisz oproti němu zase naopak dostala prostor i ve vyprávěcích momentech a jen dokazuje samozřejmost, s jakou dávní předci zvládali kung-fu. Jak jsem říkal, hlášek je tu přehršel a ne všechny působí tak, jak záměr napovídal. Z těch povedenějších si dovolím připomenout tuhle: „Naposled sem to koupil do zadku. Držim smutek za svou řiť.“ Animace postav jsou úderné, přesně tak jak bylo v plánu, aby divák zeširoka otevřel ústa a slina údivu kapajíce mu na tričko zapsala tuhle podívanou na nějaký ten den do paměti. Dokonce zašli tak daleko, že The Rock si tu zahrál, aniž by si tu vlastně zahrál (zajímavý je původce hlasu jeho postavy krále Škorpióna - Max Cavalera, frontman metalové kapely Sepultura). Co se hudební složky týče, těžko něco vytýkat, protože Alan Silvestri docílil jemné pompéznosti nedigitální cestou úderných kompozic. Tak co? Kam s tím? Když bych si řek „jó jde jen o zábavu“ a vykašlal se na film jako takový, bylo by to za 4. Když se v tom ale trocha povrtám, minimálně půlka hvězdičky jde dolů. To by takoví Karloff a Lee mrkali na drát, kam ty jejich mumie dokormidlovaly. (20.02.2005)

Nebýt několika povedených vtipů a dobrého obsazení v čele s Brendanem Fraserem a Rachel Weisz, byla by to naprostá katastrofa. Atmosféra je nulová, za což může z části i podprůměrný vizuál troskotající převážně na otřesných tricích, se kterými se zde opravdu nešetří. Příběh je zbytečně překombinovaný a pitomý, což by se ještě dalo přežít, to, že film v některých pasážích vyloženě nudí, je ale už celkem zásadní problém. První Mumie poskytovala slušnou a řemeslně dobře zvládnutou zábavu, což se o zbytečném pokračování rozhodně nedá říct. 40% (19.02.2010)

Mumie se vrací bez toho, co jsme měli tak rádi na Mumii. Herci sice pořád ujdou, ale co ten scénář? Kdo si tu uprdnul? Vykopeme Imhotepa, zalítáme si vzducholodí s černým pilotem, přimatláme k tomu zbytečné flashbacky, zahrajeme si na honičku s malýma šmejdkama a zachráníma jednoho blonďatého klučinu. Śpatně, špatně, špatně. Jako by Sommers při psaní scénáře konzumoval podezřelé houbičky. Můj táta by řekl "mysli si něco prd*li", mě spíš napadá slovo "srágora". (20.02.2003)

Námět i obsah a scénář šustí papírem žáků poškoláků. V momentech, v nichž si divák jižjiž téměř zvykne na to, že tu jsou alespoň některé příznaky místy zvládaného filmového řemesla, je knokautován násilně nakopnutým dějovým zvratem, který MUMII propůjčuje ráz hodně nastavované a čím dál bezchutnější kaše. Říká se, že pršet nemusí; stačí, když kape. Ale co si počít, když se jazyk lepí na patro a v nedohlednu je i ta efemérní občasná kapička nápadu, záblesku, vtipu, vytržení z pouště stále bezbřežejší nudy? (13.02.2009)