Psané ve větru

Film ze starých časů dobrého amerického dramatu. Zřejmě díky předloze je příběh velice precizně vystavěný, s mnoha originálními, nebo alespoň zajímavými zvraty, přes něž směřuje k závěru, který ani u amerického filmu nemůže být jiný. Malinko mi vadila Lauren Bacall, jejíž výraz s nádechem mužatky mi do téhle role příliš neseděl. (14.07.2012)

Tak po tomhle dávám Sirkovi druhou šanci. All That Heaven Allows byla jen ubrečená limonáda, ale tohle je zábavná, svižná, mnohem méně ubrečená limonáda se štavnatými vedlejšími postavami (vlastně jsou mnohem zajímavější než ty hlavní), atraktivním prostředím a fungujícími vypjatými scénami. A celé je to na 50. léta dost podvratné. Melodrama 50.let si začíná získávat můj respekt. (28.09.2008)

Melodrama není psychologické drama, víc v něm tlučou srdéčka, stékají slzy, vyznání naráží na hradbu nepochopení, mužská ješitnost si žádá satisfakci. Láska, nenávist, bolest i radost se prodávají ve velkém balení. A v případě Douglase Sirka i poměrně luxusním balení, dodávám. Vždyť se jedná o nejvýznamnějšího žánrového specialistu americké kinematografie 50. let. Ten film je hvězdně obsazený a kdo má melodrama rád, nejspíš nebude zklamaný. Za sebe můžu říct, že bych dlouho pátral v paměti, který melodramatický snímek mě dostal - a Psané ve větru by to určitě nebylo. Celkový dojem: 40 %. (04.09.2014)

Chlapec potkal chlapce… a pak do jejich vztahu zasáhla dívka. Teprve zhruba v poslední třetině filmu jsem si uvědomil, že Sirkovi ani tolik nejde o tradiční heterosexuální romanci, jako o takřka westernový duel dvou mužů, přátel na život a na smrt, jejichž frustrace (rozdílného původu) daly vzniknout slabosti spíše pro zbraně a alkohol než osoby opačného pohlaví. Ženy představují jejich zkázu. Možná jsem úplně vedle, ale snažím si takto odůvodnit, proč (tedy kvůli pozdnímu rozpoznání tvůrčího záměru) mne film emocionálně naprosto minul (což se mi u melodramat zas tak často nestává). I bez toho jsem od začátku obdivoval příjemnou vyprávěcí přímočarost, víceznačnost dialogů, expresivní mluvu technicolorových barev (které zaskakují za názornější erotický materiál) a nepřehlédnutelnou falickou symboliku. Povětšinou tedy znaky Sirkovy divadelní průpravy, schopnosti provázat postavy s mizanscénou. Divadelní zkušenosti ale nevysvětlují několik znamenitě sestříhaných sekvencí (otcova smrt) nebo použití subjektivizujících úhlů kamery, jež nás nutí soucítit s domnělým padouchem, což jsou pro změnu důkazy výjimečnosti Sirka coby režiséra filmového. Závěrečné hlazení modelu ropné věže, reprezentujícího falus zakomplexovaných mužských hrdinů stejně dobře jako tehdejší americkou společnost, považuji za jasný důkaz příslušnosti Sirka mezi klasicko-hollywoodské „pašeráky“, kteří do příběhů, na povrchu tak cudných, vkládali dosti podvratná sdělení. 75% (04.10.2012)

Vůbec se nedivím, že je Douglas Sirk oslavovaným králem melodramatu, obzvláště toho v 50. letech. Jeho práce s technicolorovými barvami je chvílemi pozoruhodná a právě v takovýchto momentech jsem neměl problém přijmout zvolený žánr, a to, co se přede mnou odehrávalo, jsem vnímal spíše jako film, ve své nejryzejší a nejhodnotnější podobě.Takhle na mě ale fungovaly pouhé úseky snímku, a když jsem se v průbehu děje trochu více zamyslel nad tím, co sleduji, nedokázal jsem se přenést přes určitou plytkost a patetickou sentimentalitu, kterou v sobě tenhle filmový žánr nutně skrývá. 5/10 (20.08.2018)