Kráľ komédie

Zábavná postavička Roberta Pupkina v podaní jedinečného R. De Nira ma proste bavila. Humor tu ťaží hlavne z neutíchajúceho entuziazmu hlavnej postavy a jej karikatúrneho pološialeného vplyvu na okolie. Nuž, nie všetci vnímame realitu rovnako... A R. De Niro bol v tejto úlohe geniálny, to treba uznať. Na prvý pohľad možno jednoduchá, úsmevná komédia o chlapíkovi, ktorý sa stoj čo stoj chce stať slávnym, ale to je naozaj len veľmi povrchný pohľad. To by nebol Scorsese, keby ústredný motív nerezonoval niekde v pozadí - satira na zábavný priemysel spolu s kritikou hlúpej zábavy. Môžem len odporučiť. 75/100 (18.12.2015)

Milý snímek o nelehkém údělu komiků, a to z pohledu hvězdy i fanatických fanoušků. Snímku zajistila koukatelnost bezesporu především účast úžasného De Nira, jinak by kvalitka sahala podstatně níž. V celém filmu mi žalostně scházelo více humoru. Taktéž se přes nedlouhou stopáž do snímku nedopatřením dostalo příliš mnoho vaty. S ohledem na velice kvalitní závěrečné minuty se přikláním spíše ke třem kouskům. Snímek se jeví taktéž trošku nadčasově. Dnes je internet plný podobných debilů, kteří jsou pro trošku krátkodobé chvály udělat kdejakou píčovinu. (16.07.2018)

Cože??? Tak tohle si mě teda vůbec nezískalo.. já se nudila od začátku do konce, ani jednou se nezasmála, neusmála, neodfrkla nic.. jen jsem na to koukala a říkala si, to to bude furt tak trapné a nezajímavé a kdy už sakra bude konec. Co se týče hereckým výkonů, tak mi teda nepřišly moc dobré, spíše se mi zdály dost přehrávané a to podle mě tak vyznít neměly. Ano jediné co je tu dobré, je to "poslání", ale to je všecko.. jen ta pointa... jedna hvězda a obrovské zklamání... zííív. (16.01.2014)

Pumpkin? Pipkin? Putkin? Papkin? Robert Pupkin. Muž, který chce být slavný. Komická figurka, ze které mrazí. Scorseseho první výlet do komediálního žánru končí dříve, než se ke komedii vůbec dostane. Jedině tak může na život ve stínu amerického showbusinessu hledět s nezlehčujícím satirickým odstupem a vlastně brát komedii podobně vážně jako Pupkin. Neexistence odstupu, schopnosti nahlédnout své chování zvenčí, na druhou stranu představuje Pupkinův hlavní hendikep. Je příliš pohlcen svou rolí a veškerou realitu vnímá jako televizní show, v jejímž středu pochopitelně stojí on sám. Téměř až do kriminálního dramatu, ale stále s mimořádným citem pro starý dobrý slapstick (jehož styl ocení zejména fanoušci Jerryho Lewise), je situace vyhrocena poté, co Pupkin začne do svých vzdušných zámků zatahovat také druhé. Neodhadnutelnost jeho chování tím přechází od své komediální funkce k funkci thrillerové, namísto humoru vytváří napětí. K prolnutí obojího dochází během Pupkinova královského večera – jeho komediální vystoupení je ve skutečnosti přetavením velmi traumatizujících zážitků z dětství do líbivější podoby (podobně terapeutickou úlohu plní stand-up výstupy Jakea La Motty v Zuřícím býkovi). Chtěl nám Scorsese sdělit, že na tomtéž, na skrývání vážného za frašku, stojí celý televizní průmysl? Nebo ho zaujal především příběh muže tak silně toužícího dostat se na seznam, že mu nakonec nezáleží, bude-li na něm navždy zapsán jako cvok? Muže, který se definuje skrze hvězdy a vlastní identitu tím ztrácí? Odpovědi bych hledal hlouběji pod povrchem než ve filmech, které z legrace vědu nedělají. 85% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Djkoma, Oskar, Legas, dzej dzej (27.08.2012)

Nedoceněný, asi až moc jiný... Jízlivý snímek byl ze strany Martina Scorseseho v jistém směru hazardní podnik. Přiměl ho představit jinou podobu „špinavých ulic“ (špína není na ulici, kde se lidé ušpiní, neboť lidé ulici špiní) a pokaždé výrazný projev Roberta De Nira vést do vyloženě sebeshazujících poloh. Jeho Pupkin není odporný charakter v autoritářském významu toho slova, daleko spíše zoufalcem, u kterého provokuje hlavně neústupná tupost, s jakou prosazuje velikášské záměry. Scorsese podřídil vizuální stránku odlehčené stylizaci první poloviny, v níž průběh do té doby jednoznačné zápletky s přemírou dialogů nedovoluje ani pro autora tak typické hudební výplně. Experimenty však neopouští, kupříkladu Pupkinovo nacvičování výstupu zamrazí čistě subjektivním vstupem do jinak neuchopitelné mysli. Důležitý je moment Pupkinových objektivně prezentovaných představ, ukazujících se vzápětí jako liché (tj. subjektivní, zase tato hra). Souvisí to s náhlým přechodem do ještě vyhrocenější druhé poloviny, vystavující stále se rozšiřující konglomerát pokleslé zábavy na tak trapný odiv, že se té trapnosti nejde nesmát. To už nejsou toliko média, hvězdy a idoly, čili tvůrci, ale také konzumenti. Zásadní je divácký přístup – vcelku nečekaný závěr vychází s posedlosti kultem hvězd v určité míře. Nadto předestírá, jak laxní je v životě posuzování určitých lidí (ve filmu postav) na základě útržků a prvotních dojmů, vyplívajících zde s autorem předložených událostí. Divák má vlastně přejímat směrem k Pupkinovi rétoriku velkých šéfů obrazovky a mistrovství Scorseseho spočívá v několikerém přehazování „objektivního“ přístupu. Moc se mi líbí ono vrstvení, ve světě televize, kde vítězí okamžik, není vůbec nemístné. (01.12.2011)