Farářův konec
The End of a Priest
Réžia:
Evald SchormKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jan KlusákHrajú:
Vlastimil Brodský, Jan Libíček, Jana Brejchová, Zdena Salivarová-Škvorecká, Jaroslav Satoranský, Vladimír Valenta, Helena Růžičková, Josefa Pechlátová (viac)Obsahy(1)
Půvabný príbeh kostolníka, ktorému sa zhodou okolností naskytne príležitosť vydávať sa v zapadnutej horskej dedinke za farára a ktorý so zaujatím a vzácnym pochopením pre ľudské slabosti prijatú úlohu plní k všeobecnej spokojnosti obce, dychtiacej po duchovnej úteche. Nepravý kňaz vdychuje akoby nový život farbistým figúrkam dedinčanov, rozžiaruje groteskný obrázok dedinskej idyly, prenikavý v charakterizácii a typizácii aktérov. V rušnom závere plnom intríg a situačných zvratov podlieha obkľúčeniu, ktoré sa okolo neho zovrie... Film o tolerancii ako podmienke plnej, neskreslenej, neokliešťovanej ľudskej sebarealizácie a šťastia na tomto svete, o viere v poctivosť, slušnosť, spravodlivosť a lásku ako hodnoty, ktoré sú na dne všetkého, čo má mať zmysel, je závažnou úvahou o povahe a podstate mýtu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (109)
Farářův konec je neuvěřitelně silné filmové podobenství, jemuž může z diváckého hlediska asi nevíc ubližovat jeho jistá "experimentálnost". To slovo píšu v uvozovkách, protože spíše než o snahu experimentovat tu zjevně šlo o snahu nezasazovat film do konkrétních reálií. Ani v roce 1968 přece nebylo úplně možné natočit syrový kritický film z komunistických padesátých let. Navíc to Schormovi umožnilo pracovat s tématem frašky, s divadelní nadsázkou a ještě k tomu skvěle rozehrát řadu paralel biblického textu. Přesto je nutné říci, že je to tak trochu z nouze ctnost a že je to na filmu poněkud znát... Celkový dojem: 85% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, kinej, Radek99,Matty, Pohrobek... ()
Nebudu předstírat, že jsem unešen ze Schormovy „kožené a suché“ filmařiny, nepřetržitého sledu metafor a alegoriíí jen proto, abych neztratil tvář. Úsměv a humor je intelektuálně zakódován a skryt za unylé cukání koutky a ospalé mžourání Evalda Schorma i Josefa Škvoreckého a příliš ho neuvolňuje ani precizní kamera Jaromíra Šofra. Z„nové vlny“ je mi Schormova tvorba nejvzdálenější, přestože jsem si dobře vědom její hodnoty. Farářův konec není výjimkou. Má všechny atributy kvality, ale já je ocenit nedokážu - až na jediný :-) Zbožňuji scény s babičkou v posteli, ostatně jako Josefu Pechlátovou ve všech filmech. ()
Mám rád konfrontační humor s vhodnou dávkou životně prozíravé moudrosti, to Farářův konec dokonale splňuje. V prvním plánu chce bavit, ve druhém si s ironickým nadhledem vychutnává paradoxy doby i zdánlivé absurdity každodenního společenského života. Na věci pohlíží z více stran, následně je zlehčuje, zpřevrací a vynalézavě si dobírá realitu. Laskavá osudovost za přispění předurčené jízlivosti laškuje s každou neřestí a pokušením. Záblesky společenské sebereflexe odráží nespokojenost, nebouří v kritice, ale v hrátkách paradoxů. Antinomie protikladů je strhující ve svém postupném dávkování, alegorie dodávají rozporu osobitou podobu a konec je již plně v režii cynické krutosti života a jeho poslání. Hlavní postavou elegantní a životně smutné taškařice a reflexnímu odrazu života je kostelník Albert (vynikající Vlastimil Brodský), samozvaný vesnický farář. Jeho poznávacím znamením je tolerantní smířlivost, vychází z pohodlnosti i osobní nedokonalé zkušenosti. Role v masce se stává posláním, nedostatky v odstupu zlidšťují a chlácholí. Póza a dokonalé lidské vžití do role hry je podstatou skutečnosti i nadějnou vizí budoucnosti. Druhou polohou autority života je vesnický kantor (skvělý Jan Libíček), samozvaný lídr obce a budovatel světlých zítřků. Když osobní ambice přesahují schopnosti a charisma, stává se pokroková snaha se skrytou mocichtivou podstatou záludnou a nepředvídatelnou pro všechny lidské bytosti v širokém okolí. Uraženost a zneuctění osobních zásluh buduje budoucnost i proti všeobecné vůli a ochotě. Hrozí, mstí se a s překvapením pozoruje drolící se přeludy mámení a vlastní zodpovědnosti. Hlavní ženskou postavou je Majka (dobrá Jana Brejchová), lehkomyslná utěšovatelka osamělých mužských duší a těl. Bezprostřednost je odzbrojující i kontraproduktivní. Výraznou postavou je svébytná babička (velmi pozoruhodná Josefa Pechlátová), nemohoucí stařenka. Znuděna osamělostí se hystericky dožaduje pozornosti. Zde vzal Troška svůj vzor do Slunce, sena, a nelze se mu divit. Důležitou postavou je Bílý biskup (velmi dobrý Martin Růžek), světská spravedlnost v podobě šokované autority duchovního směrování a víry. Symbolickou postavou je Jan Páně (velmi zajímavý Václav Kotva), slaboduchý vesnický prosťáček. Představitel bezmezně oddané víry v horlivosti vše vidí v předurčenosti a očekávání konečné spásy. Z dalších rolí: žárlivá a nedočkavá nevěsta Anna (zajímavá Zdena Salivarová-Škvorecká), její bránící se nastávající Toník (velmi zajímavý Jaroslav Satoranský), typicky ovlivnitelný vesnický hospodář a Annin otec (Vladimír Valenta), jeho manželka (sympatická Helena Růžičková), doprovázející Černý biskup (Gueyu Cheick), symbol absurdní tragikomedie života vandrák Lojza (pozoruhodný Vladimír Jedenáctík), bedlivě sledující a na vše připravený policejní hejtman (zajímavý Jiří Lír), principál svérázné pouťové atrakce (příjemný Pavel Bošek), jednoznační a strach nahánějící pozorovatelé (zajímaví Jiří Hartman, Pavel Landovský, Karel Bělohradský a Petr Kopřiva), či s kostelníkem nespokojený farář (Jiří Roll). Farářův konec není čistokrevnou společensko-politickou satirou, sarkasmus je prostředkem ke zvýšení účinku protikladu. Zábava je uvážlivě cynická, neslibuje, pouze poodhaluje a vysmívá se. Zaslepenosti ničíme sami sebe navzájem. Morálka společenská v císařových nových šatech. () (menej) (viac)
Tuším třetí zhlédnutí, cca po dvaceti letech; tenkrát v prvních letech po revoluci silnější zážitek, dnes lehce zaskočen množstvím prototroškovského jednoduchého až primitivního humoru, nezapravenými dějovými a stylovými švy (viz gudaulin) i závany samoúčelného hračičkovství ve struktuře (dobře vystihla před půlkou svého komentáře belldandy). To hlavní ale oslovuje pořád – souboj „církevního tmářství“ v osobě Brodského falešného faráře-realisty („lidi jsou v podstatě zlí, mají jenom své dobré vlastnosti“) a „vědeckého materialismu“ ztělesněného Libíčkovým dobrosrdečným partajníkem-idealistou („lidi by se měli mít rádi“), nevykořenitelnost člověčí potřeby duchovní autority s osobním rozměrem („zkuste někdy udělat něco ne pro všechny, ale pro někoho“) a za mě nejvíc Brodského vnitřní konflikt (co začíná jako neschopnost odmítnout naléhání, futrovaná trochou marnivosti, mění se v poslání a současně z pohledu oficiálních církevních struktur v čím dál strašlivější herezi – a co si s tím teď má nebohá věřící dušička počít?). Nejsou to Všichni dobří rodáci ani Den sedmý, osmá noc, ale stejně je to osobitý obraz své doby, který má pořád co říct. ()
Farářův konec je po mnoha stránkách velice dobře zvládnutý film. Například se pyšní nádhernou kamerou, protože nemálo záběrů má velice poutavou a líbivou kompozici. O kvalitě hereckých výkonů snad nelze pochybovat. Brodský si zde hraje to své obvyklé, což není špatně. Velkého prostoru se zde dostalo Janu Libíčkovi, ten toho plně využil a vytvořil zde možná svou životní roli. Výhradu snad mám k osobě režiséra. Jeho pojetí kdy se realita mísí s fantastickými pouťovými výjevy mi ne úplně sedlo. Spívané vstupy dvou subret na mne psůobily vysloveně rušivě a protivně. Myslím, že zfilmovanému příběhu by více slušelo tradičnější pojetí. Ale to je hodně subjektivní názor a i přes mé výhrardy, považuji Farářův konec za velmi dobrý. ()
Galéria (7)
Zaujímavosti (18)
- Poprvé společně ve filmu Helena Růžičková a její syn Jiří Růžička ml. (M.B)
- Ve filmu zpíval Kühnův dětský sbor. (M.B)
- Většina filmu byla natočena v Počepicích na Sedlčansku, pro interiér fary našli tvůrci ideální lokaci na faře v Křečovicích. Záběry, které se odehrávají ve městě, pocházejí z pražského Karlína. (yurasch)
Reklama