Epicentro

Kdyby anotace k filmu zněla: "Současná Kuba pohledem pár otravných dětí a jedné ženy na cracku" asi bych s ním neměla takový problém. Jelikož jsem však očekávala hlubší zkoumání tohoto "historického, geografického a kulturního průsečíku různých utopických vizí", došlo z mé strany k velkému zklamání. Záběr na postaršího Kubánce, jak kouří doutník - filozofická úvaha nad vlastnostmi a schopnostmi filmového média - děti brebentící o historii své země, taxikář uvažující nad významem slova utopie, náhodná kolemjdoucí vysvětlující pojem imperialismus, děti tancující na střeše rozpadajícího se baráku - zopakování filosofické úvahy nad vlastnostmi a schopnostmi filmového média - záběr na postaršího Kubánce, jak kouří doutník. Film podle mě postrádal konkrétní vizi a soustředěné dramaturgické vedení. Poměrně nezáživným motivům se věnoval neúměrně dlouho nebo z podivně úzkého úhlu pohledu a kdykoliv se dotknul něčeho potenciálně zajímavého, tak rychle uhnul k tancujícím holčičkám. Člověk se musel neustále dívat do druhých a třetích plánů, aby si z filmu přece jen nějaké informace odnesl. Netvrdím, že to takhle bude působit na každého (divákům dojímajícím se nad fotografiemi chudých dětí na World Press Photo se to možná líbit bude), mně ale tenhle způsob tvorby dokumentů, kdy vás někdo z respondentů pohltí natolik, že vám ukradne celý film až zapomenete, co vlastně točíte, skutečně nesedí. (15.03.2021)