Nikdo se nebude smát

Komorní psychologické drama s tehdy tak populárními prvky absurdního dramatu, které bylo v oblibě proto, že umožňovalo za pomoci metafory kritizovat poměry v totalitní společnosti. Film je součástí proslulé české vlny a stál na počátku uvolňování cenzury v českém filmu. Bezprostředně poté následovala řada podobných filmů, jako např. O slavnosti a hostech, které si braly na mušku postavení malého člověka ve společnosti svázané ideologií a mocenskými institucemi. Nikdo se nebude smát je snímek o lidské přizpůsobivosti, zbabělosti a vůbec o morálce. Vypovídá sice ledascos o socialistickém Československu poloviny 60. let, neblahém vlivu nejrůznějších domovních komisí, odborářských a komunistických schůzí, ale hlavní konflikt je nadčasový a s malými úpravami by mohl vzniknout i dnes. Jenže v současnosti se už takové filmy netočí. Nemají totiž patřičný komerční ohlas. Co horšího, srovnání tehdejší situace s dneškem zdaleka nevyznívá v náš prospěch. Vysokoškolský učitel v roce 1965 dá špatný lektorský posudek práci, kterou považuje za nepůvodní. Dnešní rozvinutý průmysl výroby vysokoškolských titulů na našich univerzitách, jehož pouhou špičkou ledovce jsou plzeňská práva, se může hrdinovým morálním dilematům vysmívat. Z recyklace starých materiálů těží nejen vysoké školství, ale stojí na něm do značné míry i publicistika... Po herecké stránce výborné, Jan Kačer předvádí, jako obvykle, maximální nasazení. Celkový dojem: 70 %. (20.09.2010)

Začíná to jako roztomilá komedie o neodbytném "ctiteli", pokračuje jako absurdní drama a končí jako výstižný obraz dusivého komunistického režimu a jím pokřivených lidských charakterů. Hynek Bočan měl v té době pouhých sedmadvacet let, ale režíroval sebejistě, svěže a nápaditě. Hrátky s kamerovými úhly, prostředím a hudbou dávají filmu zvláštní, téměř mysteriózní atmosféru, ovšem přesto bytostně opravdovou. Excelelntní film, bohužel nadčasový. Takové uliční výbory a schůze zapálených kádrováků se schází dodnes. Tentokrát ne v hospodách, ale na twitteru. Několik jsem jich viděl, a nebyl to hezký pohled. (08.07.2022)

Nebylo to spatne, ale srovnani s jinymi nadprumernymi ceskymi filmy, ktere v uvolnene sedesatkove atmosfere vznikaly a svymi intelektualnimi zuby se zahryzavaly do spolecnosti (Nemec a O slavnosti a hostech, Jurackuv Pripad pro zacinajiciho kata, Jiresuv Zert, Schormovy a Formanovy filmy) to dle meho prilis nesnese a rezijne i scenaristicky to za nimi dost zaostava. Coz ovsem neznamena, ze jde o spatny snimek. Ve srovnani s temi ostatnimi je ale bohuzel trochu vic zapomenutelny. (05.08.2009)

Film: poučný výlet do "zlatých" šedesátých, při kterém náš počáteční úsměv postupně tuhne. Zákon o ochraně osobních údajů se schovával v daleké budoucnosti, takže kterýkoli spoluobčan získával na soudruha Klímu a jeho dvě tváře informace podstatně snadněji, než dnešní bulvár v honbě za problémy těch úžasných celebrit. A navíc názorné svědectví o tom, jak dokáže aktivní blb znepříjemnit člověku život (a naopak). Tvůrci: připomínám (zjednodušeně) slova Jana Kačera z pořadu ČT před filmem (14.3.2009): "Tenkrát jsme měli své idoly - Marcello Mastroianni nebo Marlon Brando - a chtěli jsme se k nim přiblížit. Pak jsme ale 25 let museli nějak přežívat a dnes jsme jen průměrní". Podle mého názoru Jan Kačer už v tomto filmu své tehdejší vzory dostihl. 85%. (14.03.2009)

Tak i mně zatuhnul úsměv na rtech. Jakmile vstoupil do Klímova života vlezlý a neodbytný Záturecký, bylo nad slunce jasné, že se jedná o nepříjemnost jako hrom. A to jsem ještě netušila, jak velké kolo dokáže roztočit úpornost a tupost jednoho člověka v době, kdy do soukromého života jedince zasahovali svazáci, soudruzi, výbory a komise. To potom prakticky kdokoli směřoval do temných míst rychleji než plachetník. Každopádně povedený kousek ve všech ohledech. (17.08.2016)