Plechový bubienok

Z Plechového bubínku v jakékoliv podobě jsem měl hodně rozporuplné pocity a tak nemohu říci, že by se mi vysloveně líbil. Někdy totiž znechucoval a hlavní postava byla občas velice protivná. To byl ale zřejmě záměr autora, nehladit jen po srsti, což je v pořádku, jen se pro mě jedná o hůře stravitelnou záležitost. U tohoto snímku bych vyzvednul zejména práci scénáristy J.C. Carriéra. Jelikož jsem četl i knihu, i když už je to dlouho, tak mám za to, že se mu skutečně podařilo převést ducha velmi obsáhlé knihy do filmového scénáře a nic podstatného nevypustit. Obdobně se to podařilo režisérovi Schlöndorfovi. Naprosto famózní je herecké obsazení, kde není jediný slabý článek. Herecký výkon Davida Benetta je až na hranici uvěřitelnosti, protože podává vyspělé herecké výkony, možná se jedná o jeden z nejlepších dětských výkonů všech dob. Po filmové stránce nelze filmu nic vytknout a tak jediným důvodem, proč nechci dát plný počet je už předloha tohoto filmu. (26.11.2010)

Kongeniální převedení prvních dvou třetin Grassova románu na plátno (Zatímco film končí Oskárkovým odjezdem z Gdaňska, kniha pokračuje líčením jeho osudů v poválečném Západním Německu). Schlöndorffova režije je jako vždy suverénní, Lutherova kamera působivá, scénář vynikající (jak jinak, u J. C. Carriéra). Podstatnou měrou se ale na výsledné podobě filmu podílejí zejména představitelé celé řady hlavních i vedlejších postav příběhu. O Davidu Bennentovi je zbytečné mluvit, právem je tu chválen v každém druhém komentáři. Vedle něj tu ovšem ztvárnila jedny ze svých nejlepších rolí také trojice (!) jeho filmových rodičů - A. Winklerová, D. Olbrychski a M. Adorf, z nichž toho posledně jmenovaného jsem nikdy neviděl v lepší formě, než právě v "Plechovém bubínku". (24.08.2008)

Jeden z nejsilněji působících filmů světové historie a snad jediný film, který svou metaforickou formou pojmenovává příčiny běsů, které spustil německý národ vně i mimo středoevropský prostor v třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století... Zfilmovaná autobiografická literární předloha Guntera Grasse je zasazená do rodného Grassova města Gdaňsk a postihuje genezi proměny tamní kušubské menšiny. Symbolická hlavní postava (nezúčastněný pozorovatel převratného dění) malý Oskar zcela odmítá odpovědnost za svůj život a věci kolem něj, nejedná se ale o nějakou poruchu osobnosti, leč o zcela dospělé racionální gesto odporu. Rozhodne se tedy zvrhlou dobu řešit osobně a po svém - poruchou své identity, vědomě začne trpět infantilismem. Dění ve světě dospělých ho přetěžuje, tak sestupuje do dětského světa, kde se cítí lépe a může v něm vytěsňovat negativní zážitky světa dospělých. Jeho nerovnoměrný psychický vývoj je symbolickou směsí dítěte a dospělého (útěk z reality do dětství je vlastně jediný možný prostředek, jak čelit všepostihujícím plíživě nastupujícím hrůzám). Jako symbolický předmět své vzpoury nosí sebou neustále malý plechový bubínek. Disponuje také hlasem šplhajícím se až do frekvencí, které mohou ničit a rozbíjet. Ani tato jeho zbraň, ani jeho symbolická vzpoura nemohou však zastavit neodvratný nástup apokalypsy. Před běsy války a nesnesitelnou tíhou doby není úniku... (geniálně je to vystiženo uměleckými symboly - např. koňská hlava plná slizkých úhořů - odkaz k antické Medúse, které podle řecké pověsti nemohl uniknout nikdo, kdo se na ni zadíval, jelikož hrůzou zkameněl...) (19.06.2007)

Režisér, který se rozhodl, že nikdy nevyroste. Zuřivě natáčí film, rve do něj jednu metaforu za druhou, bubnuje do bubínku i do kameramana, aby neuhýbal ani při nechutných záběrech, a k tomu všemu na diváky příšerně ječí. Velice zvláštní (a varovná) historická freska. Zlověstný háknkrajc, namalovaný bubeníčkovými paličkami namočenými do slin služky, to vše okořeněno živočišným, pedofilně vyhlížejícím sexem. "Strážci morálky" by za to pana Schlöndorffa rádi zavřeli. Já mu naopak tleskám! (30.10.2013)

Velmi působivý film, byť se sleduje nesnadno. Úhoři požírající mozek koně, nůžky otevřené proti těhotnému břichu či odznáček SS zapíchnutý zevnitř do krku.. Odporné, násilné, kruté.. Jak ale vystihnout dobu nástupu nacismu - v technicolorových barvách a muzikálových výstupech? Těžko. Je tu spousta děsivého, ale překvapivě také vtipného a poetického. V knize Güntera Grasse je sice ukryto ještě mnohem více, vše je ještě vypointovanější a krutě vtipnější (např. osudy zelináře Greffa či hráče na trubku - jazzového muzikanta od vedle, ale vlastně vůbec celé zastřešení - ve filmu chybí zaopatřovací ústav, kde Oskar skončí). Snad i proto dávám jen čtyři hvězdy, protože vím, že kdyby namísto celovečeráku vznikla třeba čtyřhodinová minisérie, byla by to teprve síla. Pokud však zapomenu na knihu a budu hodnotit jen co jsem viděl - fascinující jízda po smutném městě Gdaňsku, při níž se spousta obrazů navždy vryje do podvědomí. Například pronikavé a děsivé oči Davida Benneta. Volám: Oscara pro Oskara!! (24.01.2015)