Nádejná mladá žena

Oscar za nejlepší původní scénář má právem, a u téhle kvality to zdaleka nekončí. ***** (Pardon za vleklost, píšu to spíš pro sebe, aby tu bylo všechno důležité, a nestrávila jsem další půlden editací. Tenhle film ale za nějaká slova navíc stojí, zvlášť po přečtení místních komentářů.). --- Není to film o pomstě, ale ozdravení. A je perfektní tak, jak je zamýšlený a zprocesovaný, do posledního záběru i tónu soundtracku, i když si mě taky povodil a měla jsem o něm svoje pochyby, dosahuje i právě díky tomu svého účinku, stejně jako hlavní protagonistka. To šustění papírem v první půli je součástí plánu. *** V první půlce vás ukolíbe, bez ohledu na to, co jste o něm doposud četli, slyšeli, na co jste připravení. Já aspoň naletěla, chtěla to v půli málem vypnout jako nakonec přece jen příliš prvoplánově konstruované, příliš banální, okaté, krotké, bezpečně nahlouplé. Hrdince všechny triky vychází, všichni reagují podle očekávání, nic se neproblematizuje, ani pak to navazování vztahu, a i když je evidentní, že film o tom ví, tak to je pořád moc málo, a nic víc nenabízí. Ukolébá nás, že to celé nemusíme brát až tak vážně. --- Až do momentu, kdy najednou začne všechno to maskování bez milosti (ale s osvobodivou ironií) dekonstruovat a odhalí u postav všech zúčastněných, u hrdinky samotné i nakonec i v divácích niternou potřebu bagatelizovat rozsah činu, který se stal a nejde odestát, a následnou marně popíranou fatální destrukci (a jak příhodné je to dnes, ve světě na pokraji klimatického rozvratu), touhu nebrat věci tak vážně, jak vážné doopravdy jsou, a zaměňovat patologické wishful thinking s ozdravnými procesy nahlédnutí celé hloubky a definitivnosti zkázy a vyrovnání se s ní nejlepším možným způsobem. *** Hlavní hrdinka sama na chvíli podlehne dojmu, že by se přece jen všechno mohlo vrátit k normálu, i pro ni --- než si je obratem nucena znovu uvědomit, se vší životní ironií (důležitý pojem, viz ten mrkací smajlík v posledním záběru), že se nikdy s něčím takovým nemůžeme vyrovnat tím, že to vytěsníme, zapomeneme, zdánlivě přečkáme, než to čas (zdánlivě) zahojí. Že rčení o čase, který hojí, platí snad jen o přirozených procesech ztrát, nikoli o křivdách, napáchaném nepotrestaném násilí, jehož důsledky se v čase pro oběť rozpínají se zbytkem vesmíru, místo aby se zahlazovaly. Že se to stejně někudy přihlásí, v tomhle světě souvislostí a konsekvencí že se to bude vracet jako bumerang, že to dál podvědomě ovlivňuje a znetvořuje viníky, přihližitele i oběti a taková podvědomá otrlost bude jen páchat další zlo (princip, jak ho ozřejmuje seriál „Breaking Bad“, čili „propadání zlu“) – dokud se ta rána neotevře a hnus a hnis se z ní nevymačká na světlo a nenechá se to zahojit v úplně jiném, pravdivějším procesu poctivého přiznání ztrát, než jaký všichni kolem ní amnesticky nastartovali a do něhož tlačí i ji, resp. čekají, až se podvolí a rezignuje, zapomene a začne předstírat s nimi, že nestalo nic, v čem by ještě bylo prospěšné se vrtat. Že se ještě něco dá zachránit. *** Hrdinka si osvobodivě, úlevně uvědomí, že i ona, nejen Nina, je dokonanou obětí nepotrestaného zločinu, odepsanou ztrátou, a rozhodne se svoji odloženou smrt využít, a pro všechny to celé – vážnost toho, co se stalo a nesmí se promlčet – ozřejmit a finalizovat. Nesledujeme přitom rafinovaný akt pomsty, ale rafinovaný akt ozdravení, i pro viníky. A nesledujeme vraždu, ale sebevraždu, alespoň potud, pokud se – ve vší ironii – i o Nině dá říci, že se zabila sama, a že za to nemohli ti, co na ní napáchali neodčinitelné násilí. Ve filmu, který všechny – postavy i diváky – nekompromisně vystavuje (s ironickou veselostí někoho, kdo už je odepsaný a chápe, že bude nejlepší, když důsledky se stejnou konsekventostí dostihnou každého z aktérů) reflexi toho, jak silně si proti vší naději i faktům nechceme připustit, jak vážné a neodčinitelné některé činy doopravdy jsou. Jak jsme náchylní doufat ve funkčnost nepoctivých urovnání, pseudořešení, jen aby byl klid a všechno zdánlivě v normálu. I když to nejde. Nejde. O tom je ten film. *** Chytré nastrojení: Za kdysi dávno spáchaný zločin, nejen za Ninino znásilnění, ale za její smrt, by už Ala neodsoudili. Cassie musí umřít jeho rukou, namísto Niny, aby se ukázalo, jaký člověk se tím z Ala stal, a byl tak otevřen a dořešen Ninin případ. Proto má na krku medailonek s Nininým jménem. A tu půlku se svým jménem – a s úkolem nenechat zmanipulovat a zbagatelizovat ani její smrt – přenáší na svoji kamarádku z kavárny. *** A ten mrkající smajlík na konci – to zdůraznění životní ironie, má jen dát vědět, jak moc byla sama Cassie nad věcí, jak moc to neměla ve svých rukou, jak sama byla nástrojem, kauzální konsekvencí v mechanismu, který dali do pohybu ti nevázaní a všemi omlouvaní hoši tím, co neodčinitelně provedli. Jak moc to nebyla pomsta, ale přirozenost procesu vyhojení, a že to Cassie skutečně učinila s láskou a z lásky k životu, nikoli z nenávisti k nim. Nic lepšího sobě ani jí svým chováním nedovolili. *** Skvělý je nejen scénář, ale i kamera, výprava, obsazení rolí, práce s emocemi, s kalkulem, a vynikající je i hudební soundtrack. V jednu chvíli např. zní velice výmluvně Britney Spears – Toxic. Píseň, která tematizuje oboustranně toxickou sexuální objektivizaci žen, aniž by zpěvačka, sama symbolem takového zacházení už snad od třinácti, někdy dostala či využila příležitost se ze své pozice svým hlasem ozdravně vzepřít a zreflektovat to tak, jako se to podařilo filmové hrdince. A temné tóny v závěru filmu jsem vydržela poslouchat do úplného konce. Jako když se rozzeje propast, kterou už nikdy nepůjde zavřít. To je akt násilí, které se nesmí neempaticky zlehčovat. O nejzdravějších možných následcích toho je ten film. Zprvu chlácholivý, odlehčující, aby o to ostřeji nás všechny – postavy i diváky - přivedl k ledovému vědomí, že to, co se stalo, je skutečně, nepopiratelně a neuniknutelně hrozné. A otřesem nás probral k pochopení rozsahu škod. Za mě veliké bravo.*~ (02.05.2021) (menej) (viac)